Blog

Potřebuju se vyléčit z Twitteru

24.2.2010 v 7:29

…a nemám ráda FaceBook. Vlastně se to tak mělo celé jmenovat, ale krom FaceBooku taky nemám ráda negativní nadpisy (a nemalé množství dalších věcí).

Ale začnu stejně tím, proč nemám ráda FaceBook: Když něco píšu na net, tak už to chci vykřičet všem. Nevím, jestli je to dobře, ale „taková jsem já matinko“((odkud takhle věta probůh je)). Proto jsem se registrovala na Twitter. Už dááávno. A proto jsem měla v plánu FaceBook ignorovat. Nakonec jsem se tam přihlásila jen kvůli Svatčiným zápiskům (stejně jako na Fler), Její blogy, její styl, to je prostě moje srdeční záležitost. Když už jsem tam byla, začali se mi střádat kamarádi, některé statusy mě bavilo číst a dokonce i komentovat. Jenže já potřebuju když už, tak sledovat vše. Nebo nic. Stíhat jen část, to mě ničí, takže tam chodím už jen fakt sporadicky. Na Svatku (-: A přeposílám si tam twíty. Když mi někdo odpoví, odpovím mu taky. Ale jinak se mi tam nelíbí. Celé stránky mi přijdou jako velká sběrna dat (a to nejsem zase tak paranoidní, vážně). Rozhodně mi FB nepřipadá jako místo, které bych si mohla zabydlet jako svůj virtuální domov. Nechce se mi nasavovat soukromí. Já už ho nastavené totiž mám – píšu na net jen věci, které si může vědět laurt každý – vždy si představím, že si to mohou přečíst „moji rodiče, extchýně i skorotchýně, dětská doktorka, kněz, zákazníci a jednou i Davídek“((Tímto všechny zdravím! (-:)). Jasně, párkrát jsem to nevychytala, ale vím o tom! To, co je určeno jen části lidí, si raději nechám na osobní kontakt. Kdybych napsala na FaceBook všecko, co bych si pak povídala s kamarádkama, když už si na ně konečně udělám čas? Co bych vykládala známým, aby nevázla řeč? Mám ráda svoje soukromí takové, jaké je. A při tom, kolik věcí jsem v životě nezvládla, je to jedna z těch, se kterými jsem spokojená. A to je co říct.

Takže FaceBook nakonec používám jen na to, aby se k lidem, které by to zajímalo, dostalo to, co mám na Twitteru. A taky k tomu, abych tam mohla hezky umístit odkazy na něco, co jsem vytvořila někde jinde. To se mi tam líbí. Vyplňování odkazu do statusu si vyloženě užívám.

No a takhle bych asi potřebovala, aby fungoval i Twitter. Zrovna hezké odkazy mi tam dost chybí. A taky vkládat nějak přiměřeně rozumně obrázky. Na disku mám spoustu screenshotů, které mi přišly vtipné a chtěla jsem je twitnout, jenže se mi nechce je někam nahrávat. Ne, TwicPic není řešení.

Teda jako… Mě se Twitter docela líbí tak, jak je! Má tolik omezení, až je to hezký. Buď ho vezmete tak, jak je, nebo vůbec. Je to tak trochu hra.

Sleduju jen málo lidí. Jen tolik, abych to stihla dočíst třeba i týden zpět. Semtam to obměňuju. Když někdo „píše moc a nemám zrovna času na zbyt, jde pryč“((zdravíme Martina Hassmana)). Když mám víc času, přiberu si zase další. Baví mě twitovat za Davídka, jenže se už dlouho neděje nic stručně vtipného a normální věci se mi psát nechce. I když určitě jednou budu strašně nutně potřebovat vědět, kdy mu vyrostl který zub. Chtělo by to fotky. Jenže… Viz dva odstavce výš. Bavilo mě Twitovat co vařím, ale teď dělám samé improvizace, které se do 140ti znaků nevejdou… A psát recepty jinam a linkovat bych sice chtěla, ale nemám na to co? No samozřejmě čas.

No a samozřejmě mě baví twitovat sama za sebe. Nacpat do 140ti znaků situaci, která mi přijde vtipná, nebo něco, co mi letí hlavou. Tohle je věc, která mi absolutně sedí. Jenže… Jenže po tomto „jenže“ následovala asi hodinová přestávka na přebalit-převlíct-nasnídat, při které jsem ztratila nit. No zkrátka mám pocit, že jsem na Twitteru závislá. Jakože „haha“, vždyť skoro nepíšu. Ale v hlavě mám natwitováno! Twitter mi plíživě změnil myšlení. Uvědomila jsem si to, když jsem si přečetla článek Patricka Zandla Zpráva o příznacích z nepoužívání mobilního internetu. Myšlenky jsou krátké, útržkovité. Místo, abych je rozvíjela, už jen tak ze cviku je zkracuju na 140 znaků. Fajn je, že v tom Patrickově článku je i příslib, kam se můžu posunout, když na Twitteru nezamrznu a půjdu zase někam dál. Tak to chci zkusit. Mám se na co těšit: dlouhé myšlenky jen sama pro sebe. Dám vám vědět, jak to dopadlo. Řekněme pro začátek za měsíc.

Jsem vzhůru od pěti. (Může za to vypadlý dudlík.) A tak mě napadají samé otázky ohledně života, vesmíru a vůbec. Ale něco jsem vymyslela. „Zatím to nechci zakřiknout, prvně to vyzkouším, jestli to bude fungovat…“((pa­radoxní je, že to tom zatím asi ví dva lidi, který já vůbec neznám))

Update: Jak jsem doplňovala do spotu odkazy, všimla jsem si, že na Marigoldu je další report z boje se závislostí na mobilním internetu. Už se těším, až si to přečtu. Z mobilu v tramvaji. Pokud Davídek v kočárku usne.

Komentáře k článku:

Středa 24. 02. 2010 v 10:17

Ahoj, hele ten TwitPic zas tak špatný řešení neni – pokud ale používáš nějakýho rozumnýho klienta, ne webový rozhraní. Pak to skutečně vypadá tak, že jen vybereč obrázek z disku a on už všechno zařídí.

S FB to mám obecně stejně (ale ani se tam nenamáhám pouštět svoje tweety…ještě by mi to lidi komentovali). Navíc mám s FB další obrovský problém – když už tam jdu, tak ho pustím a jak vidím tu přeplněnou homepage, tak vždycky zapomenu co jsem chtěl…takže tam něco proklikám, zavřu a pak si na to většinou vzpomenu.

avatar
asTMA
Středa 24. 02. 2010 v 10:23

Z rozpustilé operetky „Mam'zelle Nitouche“ je ta věta. ;o)

Středa 24. 02. 2010 v 10:52

Taky mám raději Twitter než FB. Ale kvůli tomu tu nejsem. :) Přišel jsem si počíst a poprosit, aby – až sem náhodou něco zase napíšeš – abys hodila na ten Twitter link, že jsi napsala na blog. ;)

avatar
sibiřanka
Středa 24. 02. 2010 v 13:30

no a nebo twitter pro holky – plurk. takový hezký mix mezi twitterem a facebookem. akorát tam asi nebudou lidi, co tě zajímaj.

Neděle 14. 03. 2010 v 11:48

Tak já myslím, že FB i Twitter je perfektní. Více používám Twitter, protože Facebook je jen přehustěný blbostma a je tam víc dětí, kteří si chtějí hrát. Twitter je jen pro ty, které to baví a najdu tam víc informací. FB je zas o kontaktu – posílání zpráv a podobně.

PS: Twitter slouží také jako perfektní odkazovník, upřímně tam z 40ti procent chodím jen proto, že někdo na něco zajímavého odkáže a já si to přečtu – takže nezapomeň odkazovat na své články.

Neděle 14. 03. 2010 v 21:38

Vplula jsem tento měsíc na flickr.

Z Facebooku jsem se zas rychle odhlásila, před rokem, po roce neaktivity. Možná někdy až budu chtít rozhazovat sítě nebo se budu chtít rozhazovat do dalších sítí, vtrhnu tam.

Zkratkovitosti se vyhýbám.

Jo asi budu bydlet v Horoměřicích, jede se tam z dejvického kulaťáku po Evropské … takže se snad možná určitě někdy na beton tutově potkáme, doufám!

Čtvrtek 8. 04. 2010 v 21:55

Nerad bych, aby to působilo sobecky, což by možná mohlo, ale pomyslela jsi při tom svém odvykání na své followery? Resp. jak se teď asi musí cítit? Asi ne, co…?

Úterý 7. 09. 2010 v 11:17

Souhlas s Carlem114 FB taky mam, ale je tam dost balastu. Twitter je oproti FB alespoň více zaměřen a puberťáci si tam nevylévají své duše.

Sobota 14. 05. 2011 v 10:54

Facebook je hodně zvláštní v tom, že se všichni musí sledovat vzájemně, což může vytvářet celkem anonymní atmosféru (proč odmítat starého kamaráda, který mě už sice nezajímá, ale on chce sledovat mě a žádá mě o přátelství). Už jenom todle podle mě vytváří dost nepříjemné disproporce mezi tím, co je soukromé a veřejné. To twitter naproti tomu vypadá mnohem svobodněji.

Pondělí 20. 06. 2011 v 08:10

K novému článku mi nejde přidávat komentáře, po sktisknutí „uložit“ se vždy dostanu jen na URL http://blog.zirafka.cz/e404?…