Blog

Kdybych měla bezedné konto

4.1.2010 v 13:25

Jsem závislák na Fler.cz, to asi víte. A pokud nevíte a pokud budu psát krapet častěji, než jednou za měsíc, tak se to rozhodně brzy dovíte. A z Fleru pochází také námět uvahy, kterou jsem vedla dnes ráno. Ve svém klubu (což jsou právě ta návyková místa (a nejsou přístupná bez registrace)), položila Ivka Lehkoživka jednoduchou otázku. Co byste dělali, kdybyste měli nevysychající konto.

Pokud Ivku a její tvorbu neznáte, okamžitě přestaňte číst moje plky a běžte se na její zboží podívat. (Dámy, je libo dokonalého muže?) Nakoukněte i do prodaného, to nejlepší je pochopitelně vyzobané jako první.

Zamyslet se hned po ránu, co bych dělala s nevysychajícím kontem je fajn. Už jsem v životě měla peněz dostatek i nedostatek a i když mám peněz málo, tak mě to baví. Vždycky jako bych ožila – baví mě vymýšlet, co budu vařit za pár korun, baví mě tvořit a vyrábět, baví mě cestovat s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Baví mě žít z ruky do huby. Zatím. Dokud je člověk zodpovědný jen za sebe a natáhne s sebou z bláta do louže i rodinu, která to vidí jinak. Dokud stačí myslet na budoucnost jednou měsíčně tisícovkou na stavebko.

Navíc musím přiznat, že jsem pod sebou vždy měla a stále mám záchrannou síť svých rodičů, kteří jsou velmi skromní a velkorysí. Za to (nejen) jsem jim velmi vděčná a kdo ví, jestli bych si svoji chudobu užívala i se strachem, co bude za týden, za měsíc, když přijde průšvih… Asi těžko.

Jedno vím jistě: Kdybych měla nevysychající konto, dělala bych to stejné co teď. Ať už je to dobře či špatně, nikdy jsem se nenechala nedostatkem peněz omezovat. Akorát bych si na vše, co nestíhám a nebaví mě najala lidi. Jen nevím, jestli by mě bavilo je hledat. Tak bych si spíš prvně našla někoho, kdo by dělal za mě toto. Jenže já se znám, já hrozně lpím na svých představách, jak by co mělo být. Tak bych jen od rána do večera kontrolovala, jestli mé představy všichni plní. Ale tohle by mě nebavilo a štvalo by mě, že taková práce nebaví ani ty moje lidi. Vidím se přesně, jako Meryl Streepová ve filmu Ďábel nosí Pradu. Nene… Tohle není situace, v jaké chci skončit s balíkem peněz.

Spíš bych peníze investovala do výzkumu klonování lidí, nechala se naklonovat, všecko si udělala sama … a byla z toho zmatená … a rozštípla si osobnost … a propadla depresím… Takže tohle taky ne! To už bych si raději nechala naklonovat svoji maminku, člověka, který v mých překombinovaných pravidlech nabízení a přijímání pomoci umí chodit asi nejlíp. (No ano, ani maminka tuhle moji vlastnost zrovna dvakrát nemiluje. Ale dělala by jen to, co by ji bavilo. Každý z jejich klonů, samozřejmě.) O ou… to je ale blbý nápad, že?! Tucet tchýní by si nepřál žádný chlap na světě, ani ten nejdokonalejší, kterého mám samozřejmě doma já.

A co takhle jen si najmou paní na úklid (i když to je komplikované – nemám ráda, když se v mých věcech hrabe cizí člověk) a paní na hlídání. Asi by se mi líbilo mít chůvu. Já bych se starala o Davídka jen ve věcech, které mě baví a když se mi to hodí. Chůva by přebalovala, krmila polívkama (nesnáším krmení tekutou stravou), dohlížela a dělala všechny ty pravidelné věci, které je potřeba s dítětem dělat, a se kterými já neustále bojuju… Ale je to zase tady: dělala by chůva vše přesně tak, jak bych si to představovala. To, že svoje představy nezvládám splnit do puntíku já, to ještě neznamená, že by to prošlo chůvě! A i kdyby… Nebyla bych třeba nešťastná z toho, že mi Davídek roste rychleji, než to vnímám, že si ho ani neužiju, že s ním nemám takový vztah, jako když musím dělat všechny ty věci, co mě zrovna dvakrát nebaví, ale dělám je z lásky? Takže taky ne. Spíš jen slečna na hlídání jednou týdně, co už ji máme a taky aby se o vnouče mohla starat víc babička, jenže to bych ji musela naklonovat a to už tu taky bylo a neprošlo…

Možná bych si s nevysychajícího konta nakoupila spoustu věcí. Jenže já nesnáším neužitečné a nepoužívané věci. Vadí mi, že se pořád vyrábí blbosti jen proto, aby se co nejdřív vyhodily a nechci do tohoto šíleného kolotoče přispívat ani o kapku víc, než musím. Moct si koupit cokoliv, to by mě brzy zabilo.

Tak bych si koupila to, co si chci koupit stejně. Pořádný notebook, slušný mobil (s bezedným kontem vlastně oba dva), solidní šicí stroj, lepší domácí pekárnu, myčku a k ní byt se funkčními odpady, sušičku prádla, foťák, se kterým si budu rozumět, chatu v Českém středohoří, nové trekové kolo… Jenže většinu z toho, co potřebuju, si chci koupit právě proto, že to nevysychající konto nemám…

Nakonec asi zůstanu u těch obligátních představ spojených s romatickou dobročinností: ukončení hladomoru po světě, podpora výzkumu léků proti lidským nemocem, ekologie… Jenže takhle se hra na bezedné konto hrát nedá. Halda papírků potištěných číslicemi ještě nikoho z bídy nezachránila, ani neuzdravila, natožpak, aby pomohla naší rozrýpané planetě.

Samozřejmě bych chtěla být dobročinná, investovat do projektů, které mají smysl, podporovat dobré věci. Jenže vybírat je, to je fuška a nevím, jestli by mě to bavilo.. Navíc by všichni tím pádem věděli, jsem v balíku a jak bych si hledala pravé přátele, to fakt nevím. V tomhle bych teda chodit neuměla…

Ať se na to dívám z té či oné strany, bezedné konto je mi k ničemu. Jó, takové nekonečné množství času, to by bylo něco jiného… Samozřejmě, jako asi většina lidí, i já potřebuju vždycky o trochu víc pěněz, než zrovna mám. Jen bych nerada zjistila na vlastní kůži, že to tak opravdu je, i kdybych měla měsíčně 200 tisíc.

Takže co s tím balíkem peněz, co mi tu pořád virtuálně leží vedle klávesnice? Nakoupím si věci, které zrovna potřebuju, i když se mi zrovna dvakrát nechce do vybírání těch nejlepších, se kterými budu spokojena a které vydrží. Chudák Michal, zase to skončí na něm. Dám nějaké peníze na své oblíbené dobročinné projekty. Za všechny třeba můj nejoblíbenější – Česky západ. Ale jen tolik, aby jim to pomohlo plnit jejich cíle a ne je překopávat. Jo a jak se tak dívám kolem sebe, tak si hlavně okamžitě zavolám úklidovou službu. Jenže se budu za ten svůj bordel tak stydět, že ho budu muset trochu poklidit, než přijdou. A taky si zaplatím autoškolu. Bože, mě se tam tak nechce! Ale moc ráda bych si splnila jeden svůj aktuální sen – chtěla bych založit nadaci, která by podporovala ceritfikaci hraček pro děti do tří let od malých výrobců, pro které je to velmi nákladné. Jenže tohle je výzva s kterou bych se raději přihlásila do Dne D v televizi. Kdybych měla víc času. A jsme zase tam, kde jsme byli. Den s 32 hodinami, týden v osmi dny, šestnáct měsíců v roce. Minimálně. Kde se tohle dá koupit?

Hážu ten balík peněz z okna. Naštěsí je imaginární, takže nehrozí, že by se před našim seběhli lidé, přijela to komentovat televize, vyšetřovat policie a kdoví co ještě, prostě by nešlo ani vyjít ven, projít se koupit si kmín, abych mohla upéct chleba a uvařit zelňačku. A možná si koupím i něco dobrého na zub, protože se koukám, že mi z toho balíku peněz na stole zůstala padesátka.

Tak já jdu.

Komentáře k článku:

Sobota 4. 06. 2011 v 18:23

Super úvaha a čítanie, no ja by som pomohol asi každému v mojom okolí, skoro všetci sa majú zle, kvôli peniazom.