Blog

Italské prázdniny II

24. 8. 2007 v 3:32 PM

Část druhá

Ve které se smočíme v jezeře sladkém a přesuneme se k vodě slané, přespíme na vinici, zažijeme noční překvapení a ráno kvapem odjedeme. Auto bude opraveno. Užijeme si mořské vody i všudypřítomného písku a zase se poposuneme trochu na jih.

Tak teď už sedíme v Pescaře uprostřed kruhového objezdu a baštíme zmrzlinu. Zmrzlina nic moc, Pescara nic moc a kruhový objezd je tu jediné nepočurané místo. Tedy jediné, které na metry daleko kolem sebe neohlašuje, že je pravidelně omočováno. Blížem zmrzlinu, píšeme (zodpovědné blogerky) a spíme (životem poučené blogerky, kter–é–á ví, že zodpovědné blogování se nevyplácí).

Od minulé blogovací zastávky jsme urazily pěkný kus cesty. I to moře už jsme viděly, i se v něm omočily, ale když to srovnám s výletem na Kokořín… No dobře. Je tu vlastně krásně, jen mám zdeformovaný pohled tím, že jsem chytla vlka a musím chodit pěkně zeširoka, jak starý námořník. Liška s Rulisou samozřejmě můj styl chůze ochotně napodobují, abych v tom nebyla sama, takže mám ještě kromě toho i namoženou bránici.

Ale vraťme se zpět, tam kde jsem naposledy zaklapla sešit. K Lago di Garda. Naše milé spací místečko jsme neopustily hned. Ještě jsme u auta posnídaly polévku a kávu (a možná ještě něco, co jsem nejedla a tudíž si to nepamatuju). Taky jsem zahájila ochutnáváni místním flory. Teď s odstupem času můžu říct i závěrečné skóre: Jíst se nedaly jen ty bobule z palmy, co tu rostla všude. Jinak jsme objevily spoustu věcí, které se dají jíst zaradmo a tudíž jsou moc dobré, protože poměr výkon, cena… Prostě nulou dělit nelze (-: U Lago di Garda jsme to zahájily celkem konzervativně, oškubáváním čerstvě zralých ořechů. Zkrášlené umělým opálením od ořechových šlupek jsme vyrazily do civilizace. Zůstala tu po nás jen zválená tráva a pěkná hromádka slupek.

Dojely jsme až na konec dlouhého výběžku pevniny, co zasahuje do Lago di Garda. Odborně se tomu útvaru říká penisola. Tento název v nás vyvolává jisté napětí a očekávání, tak se v rámci předehry přehrabujeme půl hodiny kufr auta a hledáme vhodné plavky, ručník a ostatní serepetičky. Nenápadně se převlékáme za autem a vzrušení se stupňuje. Konečně se budeme koupat. Moře to ještě není a voda je to sladká, ale jsme v Itálii a je to koupání. Prostě dovolená začíná. Po cestě se ještě trochu zchladíme zmrzlinou, ale očekávání zážitku příštích už nám nedovolí si ji úplně vychutnat. Po cestě míjíme pěknou pevnost, ale za čtyři eura ani neuvažujeme o vstupu. My totiž za peníze nejdeme. Nikam. Nebudu vás milý čtenáři dlouho napínat. Na konci útvaru zvaného penisola jsme došly uspokojení. Jako důkaz si můžete prohlédnou fotky Lišky a Rulisy. Jsou úplně mokré.

Tímto se také loučím se čtenáři, kteří zde netrpělivě očekávali fotku Rulisy. Najít si fotku, kde je více než hlava pro vás jistě nebude problém. (-; Ostatním čtenářům – manželovi, mamince, tatínkovi, babičce i všem ostatním pozůstalým slibuji, že toto je na dlouho poslední dvojsmysl a že následovat už budou pouze tradiční nesmysly.

Takže po … po pobytu na pláži v Sirmione jsme si daly ještě pizzu. To se nesmí zapomenout, protože takovou dobrou už pak nikde jinde neměli. Ostatně kvuli té pizze jsme přišly k autu pul hodiny po vypršení parkovacího lístku. Ale žádný hranatý nádor na pneumatice nás nečekal, takže jsme mohly vyrazit dál. Všechny památky po cestě přebíjí těšení na moře. Dnes k němu chceme dojet. Do Rimini. Pro intenzivnější pocit zjižních krajin stále topíme a držíme ručičky teploměru na pěkných 95ti stupních. Kus cesty řídím já a Liška s Rulisou se předbíhají ve znalostech letopočtů bitev, které se odehrávaly ve vesnicích, kterými projíždíme. Ještě chvíli a snad bych se i něco naučila.

Kdybysme nemusely zastavit u pumpy. Jednak už nám dochází benzín, jednak se tenčí zásoby pitné vody. Vařit z perlivé vody je sice fajn – dá se do ešusu koukat fascinovaně celou dobu a pořád jsou tam bublinky – ale není to nejlevnější. Obsluha pumpy je natolik sympatická, že se osmělujeme nejen načerpat 20 litrů vody, ale také si umýt nádobí. Je fajn, že italsky se řekne libovolnému detergentu šampón, takže vůbec nepůsobí divně, že umýváme nádobí šampónem a sprchovým gelem dva v jednom. Použít na nádobí bublifuk by prej byl hřích. Malý bonus na konec: ten ochotný pumpař nebyl ochotný jen tak a to, že se kolem mě pořád ochomýtal, taky nebyla úplně náhoda. (Teda holky mi to musí ještě trochu vysvětlit. V některejch věcech jsem fakt nedovtipná.) Ale číslo a nabídka k přespání se hodí. Teda pokud platí na nás všechny, ne jen na mě. Dnes ji ale nevyužijeme. Musíme totiž k móóóři. Zato telefonní číslo na lepícím papírku využijeme o pár kilometrů pozdějc. Poblikává nám kontrolka zatažené ruční brzdy. „To mi dělá u Favorita taky. Prostě blbě reaguje ten senzor. Už to máš vychozený.“ rozptyluje moje obavy, že by to snad mohl být příznak nějaké autochoroby, Rulisa. Tak jsem klidná.

Začíná se smrákat, kontrolka ruší a tak ji zalepíme žvýkačkou. Žvýklačka ale nefunuje spolehlivě, Zato číslo na pumpaře zakryje kontrolku dokonale. Problém vyřešen, já usínám a Rulisa se řítí směr moře. Prý jsme k němu dojely. Já jsem to zaspala a probírám se zase až v kopečkách ve vnitrozemí, kam jedeme hledat spací místo. Všude samé vinice. Mezi nimi v pravidelných rozestupech domky. V domcích tušíme hlidkující vinaře. Hrozno právě dozrává. Beru od Rulisy řízení. Když stojím na stopce do kopce, zdá se mi, že se brzdový pedál nějak propadá. Ale to se mi fakt jen zdá. Musíme rychle najít místo na spaní, než se mi toho začne zdát víc.

Nakonc zabočujeme na travnatý plácek mezi vinohrady. Rozděláváme spacáky a vaření a volíme techniku jednostranného přátelského vyjednávání. To znemená, že mluvíme dost nahlas, aby všichni naokolo slyšeli, že jsou tu jen tři holky a že se nemají čeho bát. Že bychom se mohly bát my, právě proto, že jsme tři holky, to nás ještě v naší bohorovné kuráži nenapadlo. Po obligátní polívce uléháme a celkem brzo usínáme.

V půl šesté nás někdo přátelsky budí pozdravem „Bona sera“. I bez brýlí vidím ty červený proužky na modrejch nohavicích. Ne holka… Tohle není sen. Tohle jsem Carabiniéři. Pomalu mi dochází, že s nimi budu muset vyjednávat já. Rulisa je ve spacáku nahá, Liška má na sobě apartní pyžamko a navíc je plně zaměstnaná úvahami nad tím, proč nám někdo v šest ráno přeje pěkný večer. A tak se soukám ze spacáku v teplákách, ramínkových šatech a bílém tričku politém kávou, hledám brýle, doklady, doklady do auta… Hlavou se mi honí myšlenky, jak rychle budeme muset odjet a jakou budeme platit pokutu. Po napjatém čekání na rozsudek přichází překvapení. „Sorry. Good night.“ Fíííha. Takže všecko OK? Tak jo. Jdem spát.

Ráno otevírám jedno oko. Už je světlo, všude okolo vinice, modrá obloha, pohled do údolí, olivy, traktor… Moment. Ten traktor pět metrů od nás tu večer rozhodně nebyl. Do mého zmatku vnáší jasné světlo z polospánku Rulisa: „Von přijel. Tak jsem mu řekla, že ráno jedeme pryč, votočila jsem se a spala jsem dál.“ Jestli mu to řekla česky a kde je teď, už se neptám a následuju její příklad. Kolem deváté se budíme všechny. Převlékáme se, balíme a když je konečně vidět, že jsme fakt jen baby, přichází dědek z vinohradu. Rulisa s ním konverzuje, jdou spolu k vinohradu a za chvíli se vrací s krásným hroznem. „Holky, běžte si taky!“ Hlásí rozzářená Rulisa.

V ochutnávání místních plodin nejsem moc obezřetná. Takže mi chvíli trvá, než mi dojde, co mi to ten chlapík pořád vykládá, když naznačuje horizonálu a ukazuje mezi řádky vinice. Docvakne mi to, až když ucítím jeho ruku mezi nohoma natažená pro hrozen. Radši rychle pryč. Na Lišku už se taky nedostane. Jen Rulisa má krásný velký hrozen. Jen za pácnutí po zadku. To by šlo. Ale dopředu, to už teda ne!

Řídím. Další šok. Nějak to nebrzdí. Takže propadající se brzda se mi včera nezdála. Dneska už je proklatě nízko. Jedu pomalu a vyhlížím opravnu značky Opel. Rulisa tvrdí, že jich je všude plno, ale že bysme měly dojet dál. Já nevidím žádnou, ale uvědomuju si, že jsem si spletla logo Renaultu a Opla. Právě ve chvíli, kdy se mi pod kola vrhá zplašená civilistka na kole. No… vrhá… V třicítce mám problém ubrzdit na dvaceti metrech. Proboha. Infarktový stav zklidňuje značka Oplu, kterou vidím po pár metrch na druhé straně. Neváhám ani vteřinu. Původní nároky jako personál, co umí anglicky, jsou mi najdnou úplně ukradené.

Chlapík v opravě je profík. Jen tři pohyby okolo auta a vidí: vyteklá brzdná kapalina u zadního kola. Auto putuje na zvedák. A mě v hlavě běhá tisíc otázek. Máme s sebou dost peněz? Žádnou kartou, kterou mám, se nedá platit. Spousta SMSek domů. Kdo kam pošle peníze. Takže já zmatkuju a nervuju. Opraváři? Klídek, pohodička. Opravují ještě další dvě auta, žertují a nabízejí mi mladé sicilské víno. Jako řidič odmítám, ale Rulisa se toho ochotně ujme. Po pár kalíšcích hodnotí kladně: „Senza. Senza Piombo.“ Čili bezolovnaté.

Aby mě a Lišce nebylo líto, že jsme si nevysloužily hrozen, Lišce se povede pěkný liščí kousek. Umýt hrozen. Jen tak zlehka, opatrně, aby z něj nic neopadalo. Když je opráno, Liška vodu vytřepe jedním razantním pohybem. Všechny sladké kuličky se válí v prachu na zemi.

Konečně. Konečně přichází učedník s náhradním cylindrem a ještě pár žertíků, telefonátů a práce na něčem úplně jiném a kolo může jím zase zpátky na podvozek. Divím se, že místní opravář ví, že se u nás solí silnice a že mám pokažené brzdy od soli. Na zkušební projížďce se dozvídám, že dělal potnáct let technika závodníkům ve Švýcarsku. Samou radostí z toho, že jsem narazili na někoho tak šikovného, mu slibuju, že se naučím italsky. Pak se ještě shání po kontrolce brzdné kapaliny. No vida. Kdo by to byl řekl, že je to ta stejná, jako na zatažení ruční brzdy. Naše kolektivní myšlekové pochody založené na zkušenosti s Favoritem mu asi naší angloitalštonou nevysvětlím. Odstrkává telefon na pumpaře do škvírky v palubní desce, odkud jej pak budu dost zoufale vyškrabávat. V jeho očích vidím ten shovívavý pobavený úsměv. „Ach vy ženy.“ Tak a teď mu ještě říct o tom chlazení. Další achvyženy pohled. Vždyť to je úplně normální, že teplota vyšplhá na stovku. Pak se zapne ventilátor. Takže hurá, můžeme přestat topit.

Celá ta legrace nakonec stála pouhých 50 euro. U nás bychom za to nedali míň. Nebo si to aspoň myslím a prosím, nevymlouvejte mi to.

Tím ale není s nepříjemnostmi konec. Aspoň pro mě. Strašně mě bolí, svědí a palí… tam… no prostě v místech, na které není slušné si stěžovat. Což je škoda, protože já bych si stěžovala, až by se hory zelenaly. Jaúúú… Prej je to vlk. Kde se tu vzal vlk? Jako by Liška nestačila. Rulisa opět přispěje radou k nezaplacení. „Pořádně si to v moři umej. To bude dobrý. Taky to znám, to bývá i od ježdění na koni.“ Proboha, existuje něco, co u se nedá pochytit u koní? Aúúú… Nene holky, dneska se mnou moc srandy neužijete. Noříme se do vln v rozbouřeném moři. A z rady k nezaplacení se stává rada na zabití. Aúúúúú… Ještě, že je Rulisa kamarádka a nechá se v moři požahat od medúzy, abych v tom utrpení nebyla sama.

Zvedá se vítr a přichází bouřka. Písečná pláž se mění v písečný oblak. Prcháme, ale písek máme úplně všude. Písek ve vlasech, písek v uších, písek v puse, písek v nose, písek… ano i tam. Tomu se říká stydké písky.

Ujíždíme od bouře pryč, požahaná Rulisa řídí, já úpím v pololeže na zadním sedadle a Liška vyhlíží cokoliv, kde by se dala najít sprcha. A pak pizza. A zmrzlina… Nutně potřebujeme pokrýt tyto základní životní potřeby. Ovšem všechny pláže jsem vylidněné. Nepříjemně poprchává, pořád fouká vítr a je docela chladno. Nakonec místo sprchování strčíme hlavu pod kohoutek na záchodcích na jedné pláži hned u silnice. Je nám malinko líp. Teď by to chtělo tu pizzu. S tímhle přáním jsme dojely až do Pescary. Je to šílený město. Bloudíme sem a tam a váháme kterým směrem je centrum. Když ho konečně najdem, není zase k nalezení slušná pizzerie. Nakonec jsme si daly divnou pizzu na nábřeží. Pak průměrnou zmrzlinu na cestě zpátky. A taky se mi povedlo vyfotit si konečně automat na kondomy, který hodlám vydávat za kondomy v Pesaru. Jenže to už jsem taky prolátla, že je to fake. Takže v té Pescaře fakt nic dobrýho není. Snad jen ten kousíček zeleně uprostřed kruháče, kde teď sedíme. A ten jsme zase zapomněly vyfotit. Pescara je fakt šílený město. No nic. Je zase na čase se připosranou chůzí přesunout dál. Aúúúú…