Blog

Stouni v Brně

15. 8. 2007 v 26:00 PM

…byli už skoro před měsícem. A za ten skoroměsíc jsem konečně vykoumala, jak vyzrát na konvertování a kódování videa, aby bylo bezbolestně nahratelné na Youtube. Jako výsledek vám přináším nakouknutí, jaké to asi na koncertě bylo.

Obrázky nepohyblivé

Začneme fotkama a začneme začátkem. A čekáním. Měli jsem lístky do sektoru před pódium, což bylo celkem fajn, protože když jsme si stoupli do jeho nejodlehlejčí části, stále jsem byli k pódiu o něco blíž než kolegové v nejlevnějším sektoru a přitom nám nehrozilo ušlapání, propíchnutí deštníkem a skoro ani zadušení pláštěnkou. Ono totiž pršelo. A bránit se dešti v tisícovém davu není žádná sranda. Po hodině (to se ještě pořád nic nedělo), konečně došlo všem v našem okolí, že se zmoknutí neubrání. Odměnou za deštivé čekání nám byl úžasný přírodní úkaz. Pravá a nefalšovaná přírodní celooblouková duha.

Doufám, že ji tam vidíte. Pokud jste se někdy pokoušeli fotit duhu, tak si dokážete představit, že v reálu působila daleko výrazněji. Dokonce bylo místy vidět, že je dvojitá.

Kdo se dokazal odpoutat od úžasné duhy nad obrovským pódiem a koukl se za záda, zjistil, že Stouni si postavili pódium tak, aby se mohli kochat západem slunce.

Ale dost přírody, kvůli té se na koncert nechodí. Na tom obřím pódiu, které si s sebou Stouni přivezli, se nějaká předkapela lehce ztratí. Takže tu započítám do čekání. Čekali jsme něco přes dvě hodiny. Poslední půlhodinu jsme pozorovali spoustu mrňavých postaviček, jak se v dešti snaží vytřít pódium do sucha. působilo to lehce beznadějně.

Takže když jsme se přece jen dočkali, to šedesátimetrové monstrum se rozsvítilo, začli z něho lítat ohňostroje a po obrazovce začal pobíhat šedesátimetrový Mick Jagger, všichni byli u vytržení.

V půlce koncertu nám docvaklo, proč se půl hodiny tak intenzivně drhlo nejen pódium, ale i dlouhá rampa vedoucí dobrou stovku metrů mezi lidi. Kus pódia se totiž vydal na cestu mezi diváky. A tak nám Stouni propluli nad hlavami.

Během tří písniček se zase pódium vrátilo zpět a Mick Jagger si mohl ještě zaběhat šedesátku na čas. Aspoň mě to tak teda občas připadalo. Nakonec na nás Stouni vyplázli jazyk a zahnali nás na ústup několika ohňostroji.

Obrázky pohyblivé

Následuje několik útržků z písní, zachycených do pohyblivých obrázků. Jsou to vážně jen kousíčky, ale je na nich pěkně vidět, ve které chvíli už bylo nad mé síly držet foťák v klidu v proudu hudby, kterou ještě umocňovali všechny ty efekty. Začátek koncertu. Od nástupu kapely jsme vydržela dvacet sekund a jsem hrdá na to, jak se umím ovládat (-;

Jsem hodně vizuální typ, takže budete muset překousnout, že mě občas chytli ty světelné efekty a videoefekty na obrazovce víc, než samotné hudba. Hned v počátečních písničkách byl zajímavý efekt – měnění barev. Celou dobu jsem se snažila vydumat, jakým filtrem/algoritmem je toho dosaženo. Čeho? No přece toho, jak se měni Mickovy Jaggerovy barva košile z červené na zelenou a zase zpátky. V obličeji měl přitom pořád celkem normální barvu. A ta košile byla originálně mordozelená. YouTube tohle video poněkud zmrvilo. Případným fanouškům měnící se Mickovy košile můžu poskytnout ve vyšší kvalitě.

Tady Mickovi ještě pořád přeblikává košile. A vubec celá ta obří konstrukce. Stouni proste vědí, jak me donutit procitit hudbu (-;

Tahle barevná kombinace se mi strašně líbila. Obrazovka byla laděná do sépie (což se nepovedlo věrně zachytit), okolo modrá světla. Nádhera.

Zarámovaný Keith Richards. Když mu můj foťák vymaže obličej, tak vypadá mladší, žejo?! Hehe (-:

A už nám ujíždí pódium.

Na jednu písničku se zastavilo v našem sektoru.

No a už se vrací zpět vstříc obří hubě s vyplázlým jazykem. Povšimněte si prosím ruky v levém horním kvadrantu, která mi dala v předchozím nepublikovaném klipu přes hubu. Zde v druhé sekundě jsem už dostala jen decentní políček. Holt i takhle se dá prožívat koncert.

Trocha divočiny. Who Hooo (-; Mick si vyběhl nahoru na stříšku. Akorát na tom Youtubím videu to moc není vidět.

A jedeme dál. Zase moje oblíbená barevná kombinace a navíc i oblíbená písnička. …takže jsem foťák moc dlouho neudržela.

Po hodině je Mick Jagger pěkně rozcvičený, takže si ještě prochu zahopká. Jo a zapomněla jsem vám říct, že jsem se zamilovala do Charlieho Wattse.

No a konec s vyplazeným jazykem.

Závěr?

Šli jsem na koncert ve čtyřech. Každý z nás měl jednu až dvě písničky, které si přál slyšet. Všem kromě mě se přání splnili. Ale nakonec… Kdo by chtěl po Stounech v roce 2007, aby hráli pomalé písničky, žejo?! (-;

P.S.: Charlie Watts s bílejma vlasama je daleko víc sexy!

Komentáře k článku:

Pátek 17. 08. 2007 v 12:34

Stoni boli super :) Zaujimalo by ma kolko stal ten specialny efekt duhy. Ohnostroj ma na koncerte kazdy druhy, ale zaisti duhu… Hold asi maju dobre konexie.

Pátek 17. 08. 2007 v 17:39

Vyfotit duhu, to je něco!

Neděle 19. 08. 2007 v 00:23

Az budu mit tlustsi kabel, uziju si u videa :-)