Blog

To nejlepší nakonec

4.5.2007 v 11:59 PM

Právě jsem se vrátila domů do Brna z výletu po vlastech českých. Prožila jsem několik dní naplněných nejrůznějšími zážitky hodnými publikování na blogu. Když jsem dnes projížděla Mladou Boleslaví, měla jsem už jasno, že spoty budou dva, kdy který napíšu a co do něj. To jsem ale ještě netušila, že kolem šesté večer se ozve ze zadní části auta tajemné „PIONG“ a pedál spojky padne mrtvý na podlahu.

Takže první zápisek z cesty bude o tom, jak jsem se nakonec chválabohu dostala domů. A taky o tom, že Pixy má pravdu a že je fajn kamarádit s blogery, co bydlí u dálnice.

Pokud si dobře vzpomínám, ve chvíli, kdy mi upadla spojka, jsem přemýšlela nad tím, jak mám suprové auto, jak málo žere a jak skvěle na svůj věk funguje. A pokud si dobře vzpomínám, všechny tyto myšlenky mě hodně rychle přešly. Místo toho jsem začala řešit, kde zastavit. Naštěstí šel zařadit neutrál a tak jsem zajela na krajnici a hluboce se zamyslela, kde asi tak zrovna jsem. Kolem dokola jen pole. Poslední město, které jsem si pamatovala, byl Havlíčkův Brod. Hurá, tam mám kamaráda. Aspoň jeden záchytný bod. Během padesátimetrové proházky s výstražným trojúhelníkem jsem se pokusila dovolat domů. Neúspěšně. Pak jsem zkusila kamaráda z Brodu. Naštěstí byl ochotný pro mě přijet a odtáhnout mě do servisu. Další komplikace na sebe ale nenechala dlouho čekat. Začala mi docházet baterka v mobilu. Poučná vsuvka: Když jste pár dní mimo civilizaci a jste v pořádku, hlaste to pouze stručně smskama. Zážitky si nechte na pozdejc, zapisujte, foťte a kreslete, ale v žádném případě je netelefonujte. Nikomu. Za žádných okolností. Telefon si šetřete na tak významné události, jako je ta, kdy nevíte kde jste a rádi byste domů, ale nejde to.

Super, takže vymyslet záchranný plán bez mobilu. Rozhodla jsem se, že se zkusím rozjet bez spojky. Naštěstí mě napadlo vrátit se prvně pro trojúhelník, protože když se mi povedlo uvést auto do pohybu, asi bych ho tam už od samé radosti nechala. Mezitím kamarád z Brodu obětavě zjistil, že servis Opel je otevřený jen v Brně a v Praze a že nemá lano. Do skomírajícího mobilu jsem mu ještě stihla říct, že se mi povedlo se rozjet a že se ozvu jak to dopadlo. A jak to dopadne bylo v tu chvíli už jen a jen na mě. Plazila jsem se na jedničku směrem na Jihlavu. Maximalni rychlost, která se dá na jedničku vyčarovat, přímo svádí k tomu, aby se člověk věnoval dalším experimentům. Z kopečka jsem zařadila neutrál. To šlo celkem dobře. Otázka byla, co udělat když kopeček začal přecházet do protikopečku. Různě mířenými ranami do řadící páky jsem se pokoušela přesvědčit motor k změně na vyšší rychlost. Nakonec se mi povedlo narvat tam trojku. Zkusila jsem, jestli by nešlo ještě něco vyššího, ale už mě začala bolet ruka a nájezd na dálnici nebezpečně přibližovat, takže jsem si musela promyslet kam že to vlastně jedu.

Trojka není až tak špatná rychlost, obzvlášť když si nemůžete moc vybírat. A hlavně když nemůžete zastavit! Takže co teď? Musím jet tak, abych nemusela zastavovat. Dálnice by byla ideální. Honem jsem si snažila vzpomenout, jaká je minimální povolená rychlost. Nevzpomněla jsem si, ale zhodnotila jsem devadesátku jako dostačující.

Na dálnici jsem najela v Jihlavě a čekala mě stovka kilometrů do Brna. Myslela jsem si, že v pohodě. Myslela jsem si, že Pixy má divné auto. Nemá. Ty vlny tam fakt jsou. Všude. Ne jen u Humpolce. Rychlost mezi osmdesátkou a devadesátkou je přesně ta, při které interference zacviči se žaludkem i řidiči. Nerada bych nějak víc rozpitvávala problém nucení na zvracení v autě, které nejde zastavit. Takže jen dvěma body: 1, Roji, ty jsi asi nikdy nejel devadesátkou v pravém pruhu na D1, že?! Někdy si to zkus. Myslím, že to bude fungovat i v Toyotě. 2, Moje velké díky patří firmě Crocodille, která balí sendviče špičkovou technologií do krabiček, které dokáží v případě potřeby skvěle suplovat emitní misku.

Jen co jsem vyřešila jeden palčivý problém, nastoupil další. Začlo se mi strašně chtít na záchod. A čím víc jsem si uvědomovala jak jedu pomalu a že nemůžu zastavit, tím se mi chtělo samozřejmě víc. Nebyla jsem zrovna ve stavu, v jakém bych se normálně vydala na společenskou návštěvu ke známému blogerovi bydlícímu kousek od dálnice, ale představa záchoda na přilehlé pumpě a taky možnost dobít si trochu mobil, zavolat si z domu posilu a podívat se do mapy, kde by bylo nejlepší sjet z dálnice, mě nakonec donutila zařadit neutrál a zajet na pumpu. Močový měchýř mi následně oznámil, že už bylo na čase a tak jsem byla vděčná obsluze pumpy, že po její rekonstrukci zrušili tradiční bojovou hru „klíč od WC je u obsluhy“.

K návštěvě DGXových jsem se vydala už celkem v klidu. Děkuji Davidovi „a spol.“((váhám, jestli napsat jmenovitě… jestli chcete být jmenováni, tak já vás vyjmenuju, stačí jen říct… ((-;)) za kávu, která mi tentokrát vyjímečně chutnala, za nabití mobilu, za vlídné slovo, za pohled do mapy, který ukázal nejlepší možnou cestu do servisu…

Od pumpy se mi povedlo doskakat na jedničku zase k dálnici a zařadit trojku, i když tentokrát jsem se octla mezi dvěma náklaďáky, takže o adrenalin bylo postaráno. Se sjížděním v Brně mám vždy problém, takže jsem si jako mantru pořád opakovala „Na Olomouc, Slatina“. Mantra zafungovala a úplně vyřízená jsem zaparkovala u servisu Opel. Tak jen doufám, že mi auto z toho rezervovanýho parkoviště do zítřka neodtáhnou. To by mě fakt naštvalo.

Komentáře k článku: