Blog

Cesta k veterináři do Prahy

5. 8. 2006 .[text-light] Moje kočky už dlouho netrpělivě čekají na představení na tomto blogu, ale nějak na to pořád není čas. Ani dnes to nějak výrazně nenapravím. Jela jsem do Prahy sice specielně kvůli kočičce Kimi, ale v událostech dne chválabohu nějak moc nefiguruje. Hezký PR článek o Kimi taky napsal Sante na svém blogu. Ale teď k cestě do Prahy:

Cesta tam

Ačkoliv si s sebou vždy pro jistotu přibalím vlakovou Kilometrickou banku, do Prahy jezdím nejraději autobusem Student Agency. Hlavně kvůli tomu, že tam pobíhá stevardka a nosí kafe a časopisy (tím si léčím komplex, že jsem ještě neletěla letadlem) a promítají filmy. Dokonce se člověk může dopředu podívat, co budou dávat a já si podle toho i nezřídka vybírám film. Tentokrát jsem na cestě tam zhlédla film Zítra to roztočíme, drahoušku…!. Nejsem si jistá, jestli se mi líbil nebo ne, prostě komedie. Ale mám ráda herce, kteří tam hrají a téma bylo taky taková tutovka. Občas se zasmála i víc než půlka autobusu. Super bylo, že autobus byl poloprázdný (kdo by jezdil v pátek do Prahy, že?!), takže jsem si mohla položit přepravku s kočkou vedle sebe. Na zpáteční cestě to nešlo, ale o tom až potom.

Hledání veterináře

Kolem poledne jsme dojeli zdárně do Prahy a podle instrukcí od brněnské veterinářky jsem se vydala na Opatov. Všechno šlo hladce, metrem na konečnou a pak jednu zastávku zpět. Než jsem ale našla zastávku, ze které bych se dostala na tu zastávku zpět, byla jsem na zastávce o zastávku zpět. (Přestávku? Kdepak. Pokračujeme.) Hned zkraje jsem se naučila, že je zbytečné ptát se svalnatce vycházejícího z fitka, kde se nachází veterinární ordinace a že pejskaři, ač méně pohlední, v tom mají přehled a navíc jsou ochotni doprovodit (i z pejskem, který z kočky, kterou nesu v krabici, může po cestě dostat psotník). Tak jsme ve zdraví dorazili do ordinace. (Až vás budou u veterináře oslovovat v množném čísle, nedivte se. Oslovují s vámi automaticky i vaše zvíře.) „Dobrý den, jste objednaní?“ „My jsme měli přijít dnes odpoledne. My jsme…“ „Vy jste k nám dnes telefonvali?“ „Nevím jestli kočka, ale já určtě ne.“ To byla ta vtipnější část hovoru. Dál už jsem se moc nenasmála, protože jsem se dozvěděla, že tam, kde jsem, jsem blbě a mám být tam, kde nejsem a to na Zahradním Městě. Ukořistila jsem několik vizitek obou zařízení, abych na dalekém brněnském východě mohla dělat osvětu a vydala se podle přesných ilustrovaných instrukcí na Zahradní město. Zadařilo se. Opět jsem využila navigačního potenciálu pejskařů a dorazila do veterinární nemocnice. Tam už se dokonce nacházel pan doktor, kvůli kterému jsme tu cestu do Prahy vlastně absolvovali. Usadili jsme se v čekárně a čekali…

Kimi a FIP

Kimi v zimě začala hubnout a namáhavě dýchat. Tak jsme navštívili veterináře A. (Na požádání prozradím i jména jednotlivých veterinářů a svoje skušenosti s nimi. Moje zkušenosti jsou ale omezené a nechci jejich zveřejněním nikoho zbytečně poškodit.) Veterinář A, ke kterému jsme to teď chodili, Kimi vyšetřil a zrentgenoval a to, co jsme uviděli nevypadalo vůbec dobře. Pan doktor A masivní navzdušnou hmotu v hrudníku diagnostikoval jako nádor. To mi přišlo divné. Na medicíně jsme sice stihla pouze základy rentgenologie, ale když něco nevzdušné vyplňuje celou dutinu, řekla bych, že to bude spíše tekutina.

Ilustrační vsuvka: Kiminčin rentgen vlevo (hlavou doprava), vpravo hrudík zdravé kočky (hlavnou doleva). To černé (obsahuje vzduch) jsou plíce. Ty Kiminy jsou strašně zmenšené. Bílá velká věc se srdce. (kliknutím se dají obrázky zvětšit) Rtg zdravé kočky je ze stránek kanadské kočičí nemocnice

Panu doktorovi A jsem do toho raději nekecala a když jako jediné řešení řekl „utratit“, navštívila jsem veterinární kliniku Jaggy, kde jsme už byli na pohotovosti se zvracejícím kocourem. Když jsem tam přišla, byl tam jen chirurg, ale ochotně se mi podíval na rentgen a potvrdil, že je to jednoznačně tekutina v hrudní dutině a řekl mi do té doby neznámou zkratku FIP – Feline Infectious Peritonitis – kočičí infekční zánět dutiny břišní. Později jsme se dostali s paní dokrorce B, která odhad diagnózy potvrdila. Neřekla, že máme nechat Kimi utratit, ale stejně jí moc velké naděje nedávala. Prý týden až tři. Byl to pro mě šok – v té době jsme měli s Kiminkou smělé plány. Konečně jsme pojezdili všechny možné výstavy a ještě několik navíc, protože Kimi byla velmi úspěšná, a těšili se na koťátka. A najednou kočičce zbývalo jen pár dní života. Týden běhl, uběhli i ty tři týdny a Kimi byla pořád naživu. Když jsem už přestávala v noci vstávat, abych se koukla, jestli ještě žije, šli jsme zase k paní doktorce B. Čekala nás spousta testů krve, plicní tekutiny, Damiánovi krve a všechno možné, aby se potvrdilo, nebo vyvrátilo, že je to FIP. Kimi dostala nějaké léky a já jsem začala na internetu hledat informace o FIP. Moc jich není. Je logické, že do výzkumu nemoci, která se vyskytuje jen u koček a na lidi a ani na psi není přenosná, se nebude moc investovat. Je to hodně složitá nemoc a z toho, co jsem vyzkoumala (a pochopila díky dobrým znalostem biologie a mikrobiologie), chci časem napsat článek pro chovatele. Po všech testech měla doktorka jasno: Obě kočky mají FIP. U Damiána se to ještě neprojevilo, u Kimi je zázrak, že ještě přežívá.

Tohle vše se odehrálo někdy v zimě. Několik měsíců na to ale Kimi ještě stále žije, normálně se hýbe, žere, pije, chodí na záchod… Jenom těžce dýchá a je hubená. Když člověk vidí takovou urputnou snahu o život, řekne si, že je potřeba ještě zkusit něco udělat. Paní doktorka B říkala, že má Kimi šelest na srdci a moje soukromá teorie, která živila zbytky naděje, že to ještě může být dobré, říkala, že by ta voda na plicích mohla být od srdce. V Brně ale prý není žádný zvířecí kardiolog, kterého by nám mohli doporučit. Prý jen v Praze. Cestovat s nemocnou kočkou do Prahy nás trochu odradilo, ale když se Kimi držela stále stejně další měsíc, rozhodla jsem se do Prahy zajet. Tak jsme tedy dostali do čekárny veterinární nemocnice AA-Vet a čekali na doktora C.

Čekání na doktora

Je zajímavé, že zatímco v brněnské veterinární ordinaci nrazíte na kočku jen zřídka, v té pražské to dopadalo 50 na 50. Asi je to tím, že ve větším městě nejsou takové ty vesnické kočky, které napatří nikomu a přitom všem a tak si víc lidí optařuje kočku o kterou se pak skutečně stará. Tím pádem to také vypadá, že v Praze mají veterináři s kočkami větší zkušenosti. To bylo fajn. Pan doktor C mi dal za pravdu, ve věcech, které jsem vyčetla o FIP. Vyšetřoval Kiminku na několikrát a mezitím bral objednané pacienty, takže jsme tam byli až do sedmi hodin. Ale žádná katastrofa to nebyla, protože mi čekání přišel pomoct přečkat Sante. Zase po půl roce jsme si pokecali naživo, což bylo fajn. Chtěli jsme zajít i na pizzu, ale vyšetření se protáhlo, takže jsem si jen šla koupit něco k jídlu a po cestě mě překvapila a asi o deset let zpět ve vzpomínkách vrátil jeden dům, kolem kterého už jsem jednou takhle procházela a ve kterém tehdy bydlel… No nic. Zpátky do reality.

Nová diagnóza

Poslední fáze vyšetření byl ultrazvuk. Trval snad půl hodiny a obdivuju Kimi, že to téměř bez protestování natažená a znahybněná na stole vydržela. Poprvé jsem na ultrazvuku viděla, co tam mělo být vidět. Pan doktor tam viděl skoro všechno a vyčetl z toho, že má Kimi srdeční vadu způsobenou plicní hypertenzí plic, jejíž důvod se ale zjistit nedá. Každopádně tekutina v hrudníku může být způsobena tímto a na FIP by to neviděl. Celkově je ale prognóza velmi špatná. Kimi dostane další léky a moc času jí nezbývá. Srdíčko je na tom velmi špatně. Doktor mi to opatrně sděloval a sledoval, jak budu reagovat. I já jsem sledovala jak budu reagovat. Nereagovala jsem nijak. Za ty čtyři měsíce, co už Kimi zbývá jen pár dnů jsem si na to nějak zvykla. Zvykla jsem si chovat se k ní, jakoby mohla každou chvíli umřít a těšit se z toho, že tu ještě je. A na tom se nic nezměnilo. Ani nelituju, že jsem kvůli tomu jela až do Prahy, zabila celý den a utratila dost peněz. Když někdo bojuje o život jakýkoliv tvor dokáže takhle bojovat o život, zaslouží si to. A někdy si člověk může vzít i příklad ze zvířete. To je na tom celém to nejcennější.

Cesta zpět

Sante mě velmi galantně doprovodil na Florenc a dokonce poslední úsek cesty nesl Kimi. Už mi za celý den pořádně ztěžkla. Cestou zpět byl autobur narvaný a neměla jsem si kam dát Kimi, protože v uličce neustále pobíhala stevardka. Seděla jsem na sedadle před uličkou, které se nedá sklopit. Sklípění sedadel ale dosyta využili ti před námi. Takže jsem seděla, s přepravkou s Kimi zaraženou v žaludku, navíc vedle vývojáře .NET, kterému ale naštěstí taky sedící před námi skřípli ruce mezi display a klávesnici notebooku. Trochu jsme spolu hodili řeč a nevypadal na čtenáře (ani potenciálního) mého blogu, takže bych ho teď mohla nějak vtipně pomluvit, ale nechce se mi. Po náročném potapěčském kousku jsem si zapojila sluchátka a mohla jsem se dívat na film. Dávali triler Vzorec pro vraždu. Ze začítku mi to přišlo hodně dobré, ale tak se to nějak začalo rozpadat na klasický americký triler se zakomplexovanou vyšetřovatelkou a několikrát nadstavenou pointou a křiklavě zdeformovanou předlohu – Dostojevského Zločin a trest. Ale herci se mi líbíli a Sandru Bullock fakt můžu. Navíc jsem byla ráda, že se u toho nějak moc nebojím, protože moje reakce při takových filmech nebývají moc přijetelné a obzvlášť bych se nechtěla vrhat v ochrannou náruč programátorovi .NET. Pravé drama začalo půl hodiny před Brnem, když začala mňoukat Kimi. Takhle stejně mňoukala, když jsem jeli z výstavy. Pak mňoukat přestala, ale začala strašně smrdět, což jsem tentokrát zažít nechtěla. Do Brna jsme to naštěstí zvládli a v Brně jsem si při vzpomínce na umývaní pokakané Kimi a následné mytí celé koupelny vlezla do prvního taxíku, který byl po ruce. No nakonec vše dobře dopadlo, dojela jsem domů a konečně můžu ukončit tenhle zápis.