Blog

Letní filmová škola 2006

31. 7. 2006

Nikdy se moc nehrnu tam, kde hrozí velká hustota lidí, ale letošní léto jsem tuto zásadu porušila a nelituju. Náhodou jsem narazila na odkaz na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti a ještě větší náhodou jsem pochopila, že se jedná o festival a ne kurz. Pak mi náhodou sklouzl pohled na program a už bylo jasné, že tam pojedu.

Je několik filmů, u kterých si nikdy nenechám ujít příležitost vidět je na filmovém plátně. A LFŠ mi nabídla hned čtyři příležitosti.

Čtvrtek

Původní plán byl, vyrazit brzo ráno, abych stihla audienci, teda Havlovovu Audienci. Jak správně tušíte – nepovedlo se mi to. Zase se mi zdál nad ránem nějaký sen o tom, že budíky vlastně fungují úplně jinak a tak jsem se vzbudila až v deset, budík umlčený pod polštářem. Osedlala jsem rychle kolo a vyrazila na nádraží, abych stihla co nejbližší další vlak. Jel zrovna rychlík do Břeclavi, tak jsem si myslela, že mám štěstí, ale nebylo tomu tak. Do rychlíku jsem potřebovala na kolo rezervaci, která se už čtvrt hodiny před odjezdem vybavit nedala. Co na tom, že vlak měl třičtvrtě hodiny zpoždění, takže bych si tu rezervaci stihla koupit i třikrát… Pak se nějak stalo, že jsem neodjela ani dalším vlakem. (Georgik na tuto maji schopnost zmeškávat nezmeškatelné má nějakou teorii, ale zatím jsem ji nezvládla pochopit, vstřebat, vyvrátit ani pokorně přijmout, takže to necháme tak.) No prostě audienci jsem nestihla a do UH jsem dorazila tak akotát, abych si objela dvakrát město, vyzvedla akreditaci, naučila se číst (Přečetla jsem „Sokolovna“ místo „Slovácké divadlo“, takže jsem si dala několik bonusových koleček po okolí.)

V 14:30 hráli Tarkovskeho film Stalker. Stalkera už jsem jednou viděla. Ale bylo to pouze na notebooku a nevíc v celkem uvolněné náladě Infovečného školení, takže jsem film chtěla určitě vidět ještě jednou. Na filmovce mě potěšili jednak tím, že měli poměrně kvalitní kopii filmu, takže jsem zjistila, že ČB pasáže filmu vlasně vůbec černobílé nejsou. Druhak se mi líbilo, že před filmem byl úvod, kde se člověk dozvěděl zajímavé věci o historii filmu. Konečně jsem pochopila poč se tak liší od předlohy – natáčel se dvakrát, protože poprvé blbě vyvolali film. A ještě jedna perlička – původně mělo být nebe citrónově žluté a mělo se natáčet někde ve střední Asii, ale exteriéry jim zničilo zemětřesení, takže to pak udělali jinak. Stalker byl super. Jednoznačně doporučuji vidět ho dvakrát, protože poprvé je člověk celou dobu napjatý, co se vlastně stane a napodruhé má konečně možnost věnovat se i myšlence a poselství filmu.

Po Stalkerovi se mi porařila věc, která je svou pravdepodobností srovnatelná s paranormálním jevem: povedlo se mi domluvit se s dgx a postupně se pozhledat s jeho známými a sednout si na pivko. Bylo to celkem fajn, akorát si toho moc nepamatuju, protože zážitky přebyla následná cesta na kole v pět ráno do Babic. Teda něco si pamatuju. Pamatuju si, že jsem dostala od Aničky, dobrou radu do života, že se v žádném případě nemám vdávat. To jsem si vzala k srdci.

Do Babic jsem se docyklovala zrovna v době, kdy vyrážela půlka vesnice na ranní šichtu, takže si mě aspoň všichni mohli pěkně prohlídnou, aby viděli, že jim tam nebude přespávat nějaká pochybná existence. K příbuzným jsem dorazila v pořádku, posnídala jsem s tetou a šla jsem spát.

Pátek

Po čtvrtečním prodlouženém večeru jsem se zcela překvapivě probudila už v 14 hodin. V 14:30 dávali film Powaqatsi, takže jsem to zase klasicky nestihla. Ale jenom skoro. Autobus mi do UH jel už v 14:13 a v 14:40 jsem byla v kině. Bohužel už byl dávno zaplněný sál. V pátek to vůbec vypadalo tak, že se mi akreditační průkazka proměnila v průkazku do fitness centra a v rámci zdravého životního stylu jsem pobíhala od sálu k sálu a dozvídala jsem se, že už je plno. Nakonec jsem skončila v 17:30 v poloprázdném sále na Vojnarově filmu Cesta pustým lesem((důvod klíčových slov, co tam mají, mi nějak uniká.)). A vůbec to nebylo špatně. Text v programu nebyl moc lákaví a proto jsem měla jednak celou řadu sedadel pro sebe, jednak jsem nečekala bůhvíco, takže se mi film moc líbil. Byl černobílý a bylo to skoro jako sledovat nádherně vypracovanou černobílou fotografickou reportáž. Navíc to byl film o Šumavě a na Šumavě jsme poprvé v životě fotila (na stařičký, ale vlastní foťák značky Wera) Byli to černobílé fotky a i když jich moc nevyšlo, vidím je dodnes před očima. A byli černobílé. Takže pro mě je prostě Šumava černobílá. Takže úžasný pocit z super filmu. Po filmu byla ještě beseda s panam Landovským, který tam hrál, ale bylo horko a Landovský evidentně unavený nejen horkem, takže přesto, že mluvil zajímavě, mám z toho rozpačité pocity.

Takhle filmově namlsaná jsem potkala kamaráda Dominika z Brna, který se s dvěma dalšíma protlačil na film, ze kterého mě dvakrát vyprovodili s tím, že místo opravdu není, ale zdaleka nebyli s Africkým filmem, který viděli, spokojení jako já. No, ale aspoň jsem objevila lidi, se kterýma jsem si mohla jít na chvilku posedět. Naštěstí Domimik je totální výmetač všech filmů, takže jsem se dostala brzo do Babic, protože Dominik a spol. zase odklusali za další kulturou. Mě jeden film na den stačí.

V Babicích jsem zjistila, že nikdo není doma, ale naštěstí jsem našla v jedné hospodě bratránka a tetu a strýca v další. Takže jsem zase nešla nějak extra brzo spát.

Sobota

V sobotu ráno přijel sdílet další kulturu se mnou můj manžel nejdražší. Do UH jsem z Babic dojela na kole podél Baťova kanálu bolela mě tak zadnice, že jsme kolo dala okamžitě do úschovny na nádraží a nechtěla jsem ho minimálně do neděle vidět. S Georgikem jsme skoukli film Koyaanisqatsi, který jsem už sice viděla potřetí, ale poprvé se mi u něho nechtělo na záchod, takže jsem si ho konečně pořádně užila. Je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů a zážitek mi nezkazil ani idiot, který v řadě přede mnou permanenetně svítil iPodem.

Po filmu jsme zase měli takový fajn pocit, že se nám ani nechtělo chodit na další a radši jsme si zašli na pizzu a ledovou kávu. Do Babic jsme šli podél Baťáku a trvalo nám to snad tři hodiny, protože mě nějak chytla fotogtafická nálada a fotila jsem každou kytičku na kterou jsem narazila.

V Babicích opět nikdo doma nebyl, ale tentokrát už jsme šli do druhé hospody za tetou a strycem na jistotu. Poseděli jsme si, pak jsme ještě šli k jejich známým opékat špekáčky a prostě jsme se měli fajn.

Neděle

Na neděli jsme měli naplánovaný film Baraka, ale České dráhy nám den prošku přeplánovali. Poslední vlak do Brna nám jel dost brzo a tak jsme nakonec byli rádi, že jsme stihli vrátit slušátka. No ale samozžejmě jsme stihli pravý venkovský nedělní oběd – knedlíčkovou polívku a pečeného králíka. Mňam. (Taky mě Georgik stihl přesvědčit, že na zahradě stutečně králíka chovat nebudeme.)

A zazvonil zvonec a pohádky byl konec. A pokud jsme neumřeli, tak tam žijeme dodnes.

Tož tak. Takový kusisko textu. To jsem zvědavá, jestli si to někdo přečte celý a neusne u toho. Nojo. Ale chtěli jste abych si psala na blog, tak tady to máte. Dobře vám tak a mě taky. Jdu spát. Pokud čtu dobře hodiny, tak je čtyrt na šest… A nečetla jsem to po sobe, takze chyby hlaste do komentaru plz.