Blog

Změna je život

26. 7. 2006

Na úvod zase něco o tom, proč píšu zase po tak dlouhé době. (Ne, nebyla jsem na dovolené, ale ano, zasloužila bych si ji.) Řekla jsem si, že si do blogu zapíšu teprve až dodělám všechny resty. Nerada totiž dráždím hada bosou nohou a dotyční hadi vždycky neradi vidí, když člověk dělá něco jiného (i když to dělá ve svém volném čase), než to, co slíbíl. Nefunguje to.

Takže k tématu:

Tentokrát jsem se rozhodla pro změnu zaměstnání. A to poměrně radikální – mám v úmyslu stát se ze zaměstnance osobou samostatně výdělečně činnou. Bohužel pořadí slov v názvu tohoto stavu neodpovídá časovému schématu celé záležitosti. Správně by to mělo být spíš „osobou samostatně činnou . . . . . . (a až někde v dálce) výdělečně“. S tím jsem naštěstí počítala a rozhodla jsem se v mezidobí využít sociální sítě státu a potěšit úřednice Úřadu práce pohledem na člověka, který se neštítí práce.

Musím se ale přiznat už teď, že se mi ten přechod na volnou nohu až tak nevydařil a volná noha se mi po měsíci začíná lehce podlamovat. Zase se mi zkomplikoval zdravotní stav. Nebojte se, nebudu se tu rozepisovat o tom, co je na mě špatně. Já jen, kdyby někdo měl pocit, že mám moc zbytečného času: Beru jen malé krátkodobé zakázky. Jinak se zaměřuju spíš než na zisk, na to, abych se naučila žít skromně.

Když jsem dávala výpověď, celkem jsem se těšila, že si bodu konečně moct veřejně postěžovat na svého zaměstnavatele. Tak jsem si na to konečně našla čas. Hurá do toho:

Who cares? Siemens. We cares.

Byla by to vlasně úplně super práce, kdyby mi bylo padesát, nebo kdybych se chystala na mateřskou. Naštěstí/bohužel se mě ani jedno z toho netýká, takže mi začalo tuším už po měsíci vadit, že i když mám dobrý plat, fajn kolektiv a spoustu výhod, pořád nemám nic na práci. Byla jsem zaměstnaná na pozici „Programátor“ přesně rok. Za tu dobu jsem vystřídala pět projektů, vytiskla tuny dokumentace, přečetla z nich asi dvacet stránek a napsala celých 27 řádků kódu. Poněkud depresivní.

Abych firmě nekřivdila, určitý podíl na tom měla i moje přirozená schopnost přitahovat nepravděpodobné události. Například po půl roce jsem byla přiřazena na projekt Symbian (operační systém pro „chytré“ telefony) a celkem se mi tam líbilo. Proto jsem se na kontrolním pohovoru v pohodě se šéfem dohodla, že na projektu zůstanu dva až tři roky. Den na to ztratili zákazníka a museli mě přeřadit jinam. Samozřejmě – omluvili se mi. Ale na motivaci omluvy moc vliv nemají.

Poslední projekt nám vydržel dokonce půl roku a jestli neumřel, tak tam žije dodnes. Jednalo se o programování velkého software několika skupinami lidí po celé Evropě. Ale jak už to tak bývá, vyjednávalo se o realizaci tak dlouho, že když byl projekt schválen, už nebyl čas ho udělat. Pro Siemens ale žádná katastrofa: hotový systém se koupil od jiné firmy a protože na projekt už byli vyhrazené peníze, zbytek času jsme v práci hráli Scrabble a sem tam četli nějakou dokumentaci a nějakou zase na oplátku psali, aby měli ostatní skupiny taky co číst. Samozřejmě číst texty, které vznikají v takovéto pracovní náladě, je nic moc..

Celé to mělo jedinou velkou chybu: člověk lehce zleniví. Po 10 měsících se mi stalo, že když už byla nějaká práce, tak mi dalo strašnou námahu se k ní dokopat. To pro mě byl jasný signál. S výpovědí to taky byla celkem sranda, ale to si nechám až na jindy. Ostatně těch zkušeností z pracovního procesu mám chuť popsat ještě víc… 

Moje pracovní nepracovní pracovní plocha

Na konec ještě bonus. Před nějakým časem se Kozo pokusil zatáhnout mě do řetězovky, v níž jde o jednoduchou věc: ukázat svoje pozadí. Teda abych byla přesnější, nejen pozadí, ale celkově pracovní plochu počítače. Protože ta na mém osobním počítači je dost nudná, udělala jsem si screenshot své běžné činnosti v práci. Termín pracovní plocha je sice v tomto případě poněkud nevhodný, ale… no… posuďtě sami:

(používala jsem ke své vysoce produktivní činnosti dva monitory, proto je to tak široké.)

A s křížkem po funuse, ale přece, odevzdávám štafetu dál:

  • Georgik
  • oozy
  • Sante
  • Ondra nemá blog, ale už několik let ho plánuje, takže zase o jeden důvod víc