Blog

Cestování Bratislava-Ostrava ala Žirafka

1. 2. 2004

Dnešní den mi připoměl opět staré dobré časy (ti co mě znají dýl asi tuší, že jsem za se vymyslela nějaký geniální způsob jak se dostat z mýsta A na místo B nejkratší cestou/za nejmíň peněz a ještě přitom navštívit místa X, Y a Z)…

Přes týden jsem byla v Blavě, sobotu slavil strýc v Ostravě padesátku a při příležitosti cesty napříč Moravou jsem si naplánovala navštívit i kamarádku Jitku v Chropyni. Začátak cesty jsem si naplánovala poměrně tradičně až na to, že jsem si na koleji zapoměla tahák kde mám přesedat a v Bratislavě mi nebyli schopni vydat jízdenku do Chropyně, tak jsem si koupila jen do Přerova.

Prvně jsem jela do Břeclavy v kupé s mladým japoncem. Vypadal celkem simpaticky – rozhodně ne žádný zuřivý fotograf všeho možného. Četl si průvodce Lonly Planet a občas na mě tak pokukoval, jako že bychom si možná měli o čem pokecat, kdyby někdo začal. Já jsem ale nevěděla jak začít a tak jsem taky jen tak pokukovala. Tak jsme na sebe pokukovali až po Břeclav, kde se konecně prolomili ledy a on se zeptal, jestli je to Břeclav. Já jsem mu řekla že jo a on řekl, že musí přestupovat. Takže nic moc. Škoda. Strašně ráda bych se ho byla zeptala na pár věcí a mohli jsme si zajímavě pokecat. Ale hlavně, že jsme si ještě zamávali, když přecházel poperónu.

Nedostatek konverzace mi vynahradil pán který přistoupil do kupé hned jak japonec vystoupil. Škoda jen, že jsem si říkala, že se aspoň tu cestu do Přerova vyspím. Počet pánových dcer a vnoučat nám vystačil na monolog až do Přerova. Povídání (poslouchání) to sice bylo zajímavé, ale únava je únava. Taky škoda, že jsem si uvědomila, že si musím koupit ještě jízdenku do Chropyně a že nemám českou ani korunu, teprve až jsem v Přerově vystupovala. Ten milý a až příliš bezprostřední pán by mi určitě dvacetikorunu pujčil.

Na nádraží mě ale svitla určitá naděje, že stihnu další vlak, který měl jet za čtvrt hodiny s vlastní jízdenkou a bez hledání bankomatu, když jsem uviděla cedulku „platby kartou zde“. Čekala mě ale nejdelší transakce mého života. Navíc jsem neprozřetelně ukázala JuniorPas, takže se slečna za přepážkou kromě zuřivého boje s čtečkou karty věnovala i usměrňování počítače k tomu, aby vytiskl lístek na 7 Kč místo 12 Kč. Slečna byla ovšem zásadová a rozhodla se, že mi vydá slevněnou jízdenku i kdyby mi měli ujet i další dva spoje, když na to mám právo. Čtvrt hodiny jsem za okýnkem sledovala vteřinovku hodinek a modlila se, aby se slečna nešla zeptat starší kolegyně, případně posilnit nějakým tím kafíčkem. Minutu před odjezdem se naštěstí konečně podařilo vše zarás, podepsala jsem papírek na převod 7 Kč, sebrala jízdenku a valila na vlak. Aby to nebyla málo soutěživé, vlak udjížděl z takového takoho nástupiště, co se mu v Brně říká kusá kolej. Prostě bylo to poslední nástupiště úplně mimo. Sprint jsem nakonec vyhrála, naskočíla do vlaku, dveře se zavřeli, než jsem se stačila vydýchat, tak už jsme byli v Chropyni a průvodčího jsem samozřejmě ani nezahlédla.

Do Chropyně jsem tedy dojela ve zdraví, Jitka mě vyzvedla na nádraží, celá návštěva byla úplně super a na další cestu měla asi jediný vliv – dostala jsem scaner a hromádku dalšího drobnějšího hardware, takže jsem z chropyně odjížděla s obrovskou taškou a nacpaným batohem.

Po drobnějším extempore na nádraží („…nó hlavně že vám to píšou na intérnetu, ale na kterou stranu máte jet to vám tam nenapsali?!…“) se mi povedlo dostat se kolem deváté večer do Ostravy – Svinova. Odtud mi měla jet skvělá kombinace na sebe navazujících autobusů až do Nové Bělé, kde mě čekali příbuzní. První autobus jsem těsně stihla, sedla jsem si na první sedadlo a pak jsem celou cestu nespustila oči z toho strojku, co má řidič na přístrojové desce a píše mu to zastávky a pro jistotu jsem ještě výsledek pozorování konfrontovala s tím, co psali na cedulích venku včetně čísel autobusů na která se dá přestoupit. Na konečné se mě řidič zeptal kam jedu, že on už jede to vozovny. Trochu mě tím zaskočil. Samozřejmě, že jsem inkriminovanou zastávku přejela.

Dále už se věci odvíjeli zcela nezávisle na mě. Řidič byl moc hodný a velmi iniciativní, takže mě řekl, že nejlíp, když s ním pojedu do vozovny a tam mi zjistí, co mi ještě jede. S tím jsem ještě souhlasila. S těžkým batohem a obrovskou tažkou to bylo to nejlepší, co se dalo udělat. Ve vozovně mi ale zjistili, že už mi nic nejede a navíc je velmi překvapilo že nějaká Nová Bělá v Ostravě existuje. Iniciativní řidič začal vymýšlet nejrůznější možnosti, jak se dostat tam kam chci, ale nedostatkem všech těchto plánů bylo, že netušil kde Nová Bělá je. V té chvíli už ale bylo pozdě na to, abych řekla, že v pohodě, že zavolám tetě a přijedou pro mě autem a že mu děkuju za ochotu, protože už se mu povedlo uvést do pohodovosti celou vozovnu. Nakonec mě strčil do auta k nějakému jinému řidiči, který jel domů ze služby a měl mě odvést na nějakou zastávku, odkud mi pojede něco do Zábřehu a to musí být dobře, protže já jsem říkala, že Nová Bělá je najih a Zábřeh je taky na jih.

Autem jsme tedy vyrazili na sever. Zkoušela jsem Misúovu oblíbenou taktiku, která spočívá v tom, že když se s někým začneš bavit na téma které ho zajímá, tak se s tebou zakecá a pak tě doveze tam kam chceš. Taktika příliš nezafungovala. Byla jsem vysazena v Ferony, jejíž poloha na mapě Ostravy mi později ozřejmila, že taktika zřejmě na tak velké vzdálenosti nefunguje. Ale aspoň jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí ze života řidiče autobusu.

Od Ferony jezdí tři tramvaje, dvě měli jet za chvíli, ta moje za 20 minut. Zavolala jsem teda tetě ať pro mě pošle někoho autem a čekala jsem a čekala. Vzhledem na osazenstvo zastávky to nebylo moc příjemné čekání, ale dočkala jsem se. Tramvají jsem dojela na konečnou, kde jsem zase čekala a čekala až přijede Věrka. Také jsem se dočkala a abych se nakonec měla ještě čemu zasmát, tak jsme po cestě jeli kolem konečné, kde končí ty dvě tramveje, co jeli od Ferony dřív.

No hlavně že je sranda a že je o čem psát do weblogu (-;