Blog

Přijímačky

17. 6. 2003

Jela jsem do BA na přijímačky. Jedny jsem měla minulý týden a dopadly dobře, takže už ani moc nebyl důvod tam jezdit, ale přece jen. Když už jsem za to dala tolik peněz, tak proč to nevzít jako test toho, co jsem si zapamatovala z chemie a biologie po těch třech letech, co jsem o tyhle obory ani nezavadila. Jela jsem v pondělí odpoledne. První pokus ve 13:00 – nebylo mi přáno, musela jsem na konzultace kvůli písemce a taky jsme si dali s Georgikem pizzu v podniku s neuvěřitelně pomalou obsluhou. Druhý pokus v 16:00 – ujelo mi to, ale těsně. Třetí pokus v 17:30 – na nádraží jsem s dostatečným předstihem, abych mohla rozluštit, že nápis „Praha (SK)“ na přehledu odjezdů značí autobus do Bratislavy. Jediný problém je, že jsem si stoupla o nástupiště vedle. Uvědomila jsem si to naštěstí (relativně) včas a boucháním na dveře odjíždějícího autobusu jsem si vymohla vstup.

Cesta byla dobrá, problém nastal až v BA, kde jsem zjistila 1) že nemám ten soubor, kam jsem si zapsala kde bydlí Marcel a několik důležitých telefonních čísel, 2) 40 Kč je dost málo na telefonování naslepo z roamingu. Neměla jsem kde spát a tak jsem si koupila pro nejhorší případ jízdenku na MHD na 24 hodin. Rozhodla jsem se, že si koupím slovenskou sim kartu (abych si sehnala nějaké lepší spaní), ale v devět večer už to nebylo zrovna triviální. Napsala jsem smsku Wwwečkovi, protže tohle jediné číslo jsem si napsala na poslední chvíli do telefonu. Odpověděl mi, ať přijedu na Mladou Gardu. Sice jsem vůbec nevěděla, co tam je a proč tam mám jet, ale líbilo se mi, že tam jezdí samé prvočíselné tramvaje (3,5,7,11). Nasedla jsem proto na tu „nejsloženější“ – 12. A vyhlížel jsem až se trasa spojí s nějakým prvočíslem. Stalo se tak u Botanické zahrady – na druhém konci BA, než jsem chtěla jet.

Po hodině jsem se ale na Mladou Gardu dostala, pochopila, že je zde firma, ve které Wwwčko dělá a dokonce jsem se dostala i dovnitř. Nacházel se tu ještě jeden člověk, který mi byl představen jako Tist. Vzhledem na to, že mě Wwwčko představil jako Žirafku, nemělo cenu pokoušet se o vykání. Dodala jsem si odvahy a řekla jsem Wwwčkovi, že nemám kde spát. Bylo mi věrohodně vysvětleno, že u nich doma je to opravdu malé, ale můžu přespat ve firmě. Koberec na zemi je pořád lepší než v noční spoje MHD. Jak jsem se dozvěděla, tady nejezdí tak dobře jak v Brně. To jsem ale ještě nevěděla jak to bude probíhat dál. Dost brzo jsem pochopila, že potřebují něco hodně rychle stihnout a tak jsem je nerušila. Byla jsem strašlivě unavená za vší práce, co teď mám, takže jsem byla ráda, že konečně nemusím nic dělat. Koukala jsem se, jak Wwwčko pracuje a relaxovala jsem u toho. Svělý pocit – dívat se na práci a nemět s ní vůůůbec nic společné, za nic nezodpovídat, nic neřešit, nad ničím se nerozčilovat, jen se pěkně sobecky dívat, jak něco řeší a jak se rozčiluje někdo jinej. Štěstí také bylo, že se Wwwčko rozčiloval velmi decentně a kultivovaně, takže jsem i pobavila.

Okolo půlnoci, jsme se usnesli, že by nebylo špatně něco sníst. Po delší úvaze, do které jsem nezasahovala, jsme jeli kamsi. To místo můžu nazvat pěkně po slovensky „paža“. Tam jsme nestihli o pět minut dobu kdy vaří, ale alespoň jsme popili místní specialitky jako koncentrovaný ředěný džus a teplý ledový čaj. Nakonec jsme zajeli na jídlo do centra do Hvězdy.

Nejlepší část noci ovšem začala, když jsme se vrátili. Tist si koupil ten den kolečkové brusle a kolem jedné ráno nazrál ten pravý čas je pořádně vyzkoušet. V kanceláři se nacházeli shodou okolností ještě jedny brusle, takže prvně jezdili Wwwčko a Tist a pak jsem si půjčila ty místní i já…

…a zcela jsem jim propadla. Proháněla jsem se po úzké chodbě sem a tam až do pěti do rána. Bylo mi nesmírně dobře. Naučila jsem se pár věcí jako zastavit a otočit se a pořád jsem to pilovala. Potřebovala jsem konečně něco opravdu dělat. Pohybovat se. Byt spocená a unavená. Pořádně se zničit. A co na tom, že zrovna noc před přijímačkama?! Navíc si v kanceláři Wwwčko pouštěl samé písničky, které se mi líbili a tak jsem k tomu poslouchala a zpívala si (doufám, že mě nebylo slyšet). Milý dva kolegové se museli podělit o jedny brusle, ale zřejmě jim to moc nevadilo, protože měli jinou práci a tak vylezli na chodbu jen občas. Všelijak jsem blbli, jak jen se na kolečkových bruslích na úzké chodbě dá. Wwwčko vůbec nemá pud sebezáchovy, protože jeho oblíbeným bylo lehat si napříč přes chodbu, když zrovna nejezdil. Naštěstí jsme se nepokoušeli přeskakovat/pře­kračovat mu přes hlavu, takže dopadl celkem dobře.

Bylo to supeeeer. Jednou jsem tada dost škaredě spadla a rozbila si bradu a natloukla koleno a loket. Měla jsem z toho ale taky radost, protože to bylo poprvé, co jsem spadla od doby, kdy jsem se rozflákala na lyžích a konečně jsem překonala ten strach, který jsem od té doby měla. Takže jsem si jen vzala kousek toalpapu na utření krve, aby mě nekapala na tričko a jezdila jsem dál. Taky jsem měla trochu problém, že jsem s sebou neměla ponožky a moje nožičky nebyli jízdou v v bruslích na boso nějak dvakrát nadšené. V půl šesté hodin jsem se rozhodla, že už je mi chodba moc malá a že končím. Na chvíli jsem si lehla na podlahu a trochu jsem spala. V sedm jsem se vzbudila, šla jsem se na záchod převlíct do šatů, umít a dokonce i trochu namalovat, aby mě bylo možno zařadit do kategorie „uchazeč o studium“. Když jsem se přišla rozloučit, čekala mě reakce „Hele, člověk!“. To potěší…

Ráno jsem si vzpoměla na něco, na co jsem si měla vzpomenout večer a mohla jsem se líp vyspat, ale zase bych se nenaučila jezdit na kolečkových bruslích. Vzpoměla jsem si totiž, že marcel má dveře na konci chodby a je na nich X. Ráno už nebyl problém na kolejích s vrátnými a tak jsem proběhla 8 pater a vzbudila Marcela a Jarku v 7:30. Moc je to nepotěšilo. Vypadali ještě hůř než já. Doprovodili mě na Lékařskou fakultu.

Přijímačky pro mě byli dost strašné. Usínala jsem na každou otázkou z dvouset zvlášť i nad všemi dohromady. Naštěstí se odpovědi křížkovali jsem na preciální formulář, protože zadání jsem měla plné zvláštních čárek v různych směrech od toho, jak mi vždy spadla ruka, když jsem usnula. Na vyplňování formuláře jsem si dala opravdu záležet a všechny zbytky své energie jsem věnovala do toho, abych křížky udělala z rožku do rožku. Šlo to velmi těžko a několikrát (asi 10krát) jsem se spletla. Jinak jsem odpovědi vybírala zcela podle intuice. Nespočítala jsem jediný příklad. Odevzdala jsem první. Po hodině, tzn. dvě hodiny před koncem.

Další dvě hodiny jsem se flákala po městě neschopna myslet. Koupila jsem si sim kartu a šla se podívat na MatFyz na výsledky přijímaček z minulého týdne. Bylo tam celkem 16 lidí kteří dělali zkoušku z biologie a fyziky a spočítala jsem si, že jsem čtvrtá. To není špatné. Trochu jsem se probrala, když jsem si šla koupi banán, abych měla něco k jídlu a zjistila jsem, že nemůžu žvýkat, jak mě bolí čelist. V jednu jsem se potkala s Jarkou a Marcelem. Měla jsem domluvený odvoz do Brna s Tistem a když už jsem byla taová vlezlá a měla jsem novou sim kartu, tak jsem mu zavolala, jestli můžeme vzít i Jarku. Odpověď byla kladná a tak jsme se s Jarkou a Marcelem vydali do Napri a po cestě jsem koupila po jedné čokoládě pro oba své dobrodince. U Wwwčka měla čokoláda jednoznačný úspěch, což mě potěšilo. Čekání na odjezd se protáhlo, protže Wwwčko chtěl, aby na notebooku, který měl také cestovat s námi bylo nakonfiguraované i to, co jeho majitel nebude nikdy potřebovat. Jarka s Marcelem zůstali venku a srdceryvně se loučili. občas jsem je jen tak pro informaci kontrolovala z okna, což se Jarce dodatečně moc nelíbilo.

Z cesty si pamatuju jen, že jsme vyjeli, přijeli na hranice a pak už za chvíli byl vidět Petrov. Bylo dobře, že jsme vzali Jarku, protože se bavila se řidičem, zatímco já jsem na zadním sedadle nehorázně spala.