Blog

Zase po dlouhe dobe na srubu

28. 9. 2002

Skautsky oddil, kde jeste neco semtam delam, ma taboriste (napul s jednim chlapeckym oddilem) na Vysocine. Je na nem i srub, kam jezdime uz hodne dlouho… Ja uz jsem tam hodne dlouho nebyla. Prozila jsem tam totiz prilis moc vselijakych zazitku a mam s tim mistem spojeno prilis mnoho vzpominek. Bala jsem se, abych je nepremazala nejakymi novymi. Chtela jsem si v sobe proste uchovat co nejvic z tech puvodnich dojmu.

Tentokrat jsem ale precejen neodolala. Jeli jsme na tzv. „pracovni srub“ a meli jet i kluci. Bala jsem se, jak s nimi budu vychazet. Kdyz jsme jezdivali na sruby my (ted uz jezdi decka o 2–4 roky mladsi a ja uz jsem tam starenka (-;), chovali se tam kluci uplne nemozne. No, ani se mi to nechce popisovat… Kazdopadne me tihle kluci velmi prijemne prekvapili – chovali se uplne neuveritelne gentlemensky, normalne se s holkama bavili a tak. Skoda, ze to za nas nemohlo byt taky tak (-; Ale dnes holkam moc preju. Myslim, ze je strasne dulezity v urcitym veku mit kolem sebe fajn kluky, aby zenska neztratila sebevedomi a neziskala nepatricny pocit z toho, ze je „jenom zenska“.

Jela jsem vlakem v 8 rano. Kdyz jsem dojela do Pribyslavy udelalo se moc krasne. Takove uplne vzorove slunecne podzimni pocasi. Sla jsem schvalne tou nejdelsi cestou, abych si to vychutnala. Na Vysocine miluju ty silnicky mezi poli lemovane alejemi. Sbirala jsem po ceste listy a kastany a bylo mi uplne nadherne… Posledni kus cesty vede lesem. Uz jsem strasne dlouho nebyla v lese a skoro jsem se bala.

Kdyz jsem dosla na srub, vsichni pilne pracovali. Taky jsem trosku prilozila ruku k dilu – rezala jsem drevo. Brzo byl obed. Pak se jeste dodelalo, co bylo potreba. Nejdulezitejsi bylo narezat drevo na zimu a kluci spravovali mostky pres potok. Nakonec jeste zbyl cas a tak jsem sli strilet z luku. Vecer se trochu zpivalo a trochu hralo a pak jsme sli spat.

Jsem moc rada, ze jsem vubec jela. Priste pojedu zase. Je to sice uz uplne jiny srub nez driv, ale je tu fajn a aspon si neprepisu ty stare kresne vzpominky. Krasne hlavne tim, ze ze o nich jednou budu rikat, ze to bylo moje mladi (-; (Tedka mam skoro slzu v oku)

…a cesta zpet

Rano se ti mene lini vydali do kostela do Nizkova, kluci co tu byli autem odjeli a my ostatni (ja, Jitka, Chipsa a Amoska) jsme vyspavaly a chtely odjet uz nekdy kolem poledne. Casem jsme se vysoukaly ze spacaku a vydaly do Pribyslavy radsi driv, abychom to jeste stihly do tamni vyborne cukrarny. Do cukrarny jsme dorazily, naporoucely si spoustu zakusku do velike krabice od dortu a pelasily spatky na nadrazi. Bohuzel jsme to ale nejak nevychytaly a vlak nam ujel pred nosem. Nejvic znicena z toho byla Chipsa, protoze spechala na sestriny narozeniny. Nastesti jsme ale brzy zjistily, ze s krabici zakusku nani zadna smula zas az tak strasna. Nacpaly jsme se a jeste si dosly do cukrarny znovu prot kofolu a lizatka. Vlakem jsme jely s ostatnimi, kteri sli na msi. Tak trochu se nam smali (-:

Ve vlaku byla celkem sranda. Nejvic jsem se nasmala, kdyz Zanek vypocitaval, za co asi tak mohl utratit vsechny penize. Nakonec vytahl vytezoslavne ucet za travni semeno, ktere jsme meli na srub a radoval se, ze aspon neco mu ve skautu proplati. Kdyz si ale ucet precetl, tak ho radost trochu presla. Na uctu bylo napsano „Trava“. No, ale na druhou stranu… na drogy se precejen paragony jeste snad nedavaji.