Blog

Cesta domu

12. 9. 2002

Rano jsme se na snidani potkaly se skupinkou Cechu, ktera prijela nahradit pani na fotobunku. Jeden pan se s nami dal do reci. Konverzace nezacala pro nas nijak lichtive – „Ale devcata, co vy tu delate, takovy mlady, mezi takovejma duchodcema…“ a tak ho Jarka tvrde uzemnila – „To vite. Prevence!“

Dopoledne jsme se jeste ocvachtaly v termalech a pak jsme se vydaly na cestu domu. Do Kestely jsme se dovezly autobusem, daly si v hospudce, ktera se nam tak libila mnam mnam palacinky a vydaly se na stopa. Mely jsme to vymyslene tak, abysme stihaly vlak v pripade, ze bysme zustaly nekde trcet.

Ze zacatku to moc dobre nevypadalo: kolem Balatonu skoro nebrali a pak jsme se zase dostaly na silnice, kde nikdo nejezdil a navic jsme se dosaly z dosahu zeleznice, takze to nic moc.

V Sümegu se na nas usmalo stesti. Vzal nas moc mily clovek, ktery dokonce umel anglicky a vzal nas az do Celldömöklu, kde jezdily vsechny vlaky, tokze jsme se prestaly bat, ze se domu nedostaneme. V Celldömöklu jsme mely chvilku cas a tak jsme jeste jen tak sly skusit stopa. Nejak jsme se ale zamotaly a nejdrivejsi vlak zmeskaly. Nejak moc nam to nevadilo, jen jsme si hodne zasly – obesly jsme cele nadrazi a pritom stacilo dojit za nejblizsi roh a byly bysme na te spravne silnici.

Trmacely jsme se po ceste mezi zahradkami a nadrazim a Jarka jako rozena optimistka drzela v ruce stale nasi stopovaci ceduli. Jeji optimismus proverila prvni dodavka, ktera tudy jela. Kdyz nam (mlady, pohledny a sympaticky ((-; ) ridic zastavil, nemohli jsme porad uverit tomu, ze jsme opravdu na tehle polnacce neco stoply. Dalsi sok byl, kdyz jsme se dozvedely, ze jede az do Papa, kam jsme myslely, ze se dostaneme pri hodne stesti tak na 3 stopy. Z dalsi krklomne konverzace vyplynulo, ze jede do Budapesti a ze to bude pres Gyor! Takze jsme mely se stopovanim vystarano.

Ten kluk vubec neumel anglicky (mimo slova [butiful], ktere ze sebe dostal po pulhodinove snaze vysvetlit nam, jak je Papa krasne mesto) a tak prisla na radu i nase skromna madarstina.

Nase slovni zasoba: (opravdu skromna) .noborder

kutya pes
vis voda
nem ne

…a pokrocila slovni zasoba, jak jsme si ji obohatily behem tohoto stopu: .noborder

katastrofa katastrofa
regma revma
OK OK
ššššš… vlak

Priklady konverzace:

„Praga vis katasrtofa.“
„Budapest nem vis katasrtofa, Magyar vis OK.“
„Heviz termal vis.“ … „Regma? Nem regma!“
„Gyor šššš… cesko.“

Zvlastni postaveni ma v nasi konverzaci slovicko „kutya“, ktere Jarka uplatnila, kdyz jsme na silnici uvideli prejete nejake pomerne velke zvire. Na jeji vykrik „Kutya!“ reagoval Zoltan „Nem kutya…“ nebo tak nejak a dal uz jsme se nechytaly… (bylo tam ale nekolik zvlastich zvuku, ktere nam zrejme meli naznacit o jake zviratko se jednalo.)

Ze se jmenuje Zoltan jsme se dozvedely v Gyoru, kde nas dovezl az k nadrazi a chtel si s nami vymenit adresy. Napsaly jsme mu (k me nemale potese) Jarcinu adresu, protoze Jarka je prece jen nezadana a on byl opravdu pekny (-:

V Gyoru jsme prvne vyrazily do obchdu, abysme nakoupily nejake „suveniry“ jako cabajku a vino. Pak nam jeste stale zbyvaly 2 hodiny a skoro zadne penize a tak jsme se zcela netradicne vydaly zase na stopa. Tentokrat jsme to ale moc nevychytaly. Po pulhodine cekani jsme se neprozretelne nechaly odvest do vesnice 6 km za Gyor. Tam jsme uz ale nic nechytli a navic nas neustale chodil nekdo ocumovat. Nejlepsi byla rodina se ctyrmi detmi, ktera ve snaze zamaskovat svuj zajem o nas, nastoupila v plnem poctu do auta. Dokonce kamsi odjeli, ale vratili se asi za deset. V plnem poctu a nic nevykladali ani nenakladali. Nejakou chvili jsme si lamaly hlavu nad jinym ucelem jejich cesty, nez si nas poradne prohlidnout, ale na nic jsme neprisly.

Vypadalo to spatne – na ceduli jsme mely napsani Rajka a to bylo dost daleko a takhle vecer uz nas asi nikdo nechtel brat jen kousek. Nebo proste nebrali. Bohuzel jsme si nemohly napsat nic blizsiho. Jedine co pripadalo v uvahu byla „Mosonmagyarovar“ pripadne „Hegyeshalom“, ale ani jedno by se nam nevlezlo na ceduli. (Nejdelsi napis, co jsme zvladly byl „Janoshaza“)

Zacalo se stmivat, ocumujici deti byli stale protivnejsi, nikdo nam ani naznakem nezastavoval a my jsme zacaly propadat beznadeji. Jeste hur vypadala nase situace, kdyz jsme si uvedomily, ze vlastne az tak moc casu namame a ze se nam klidne muze stat, ze se ani nevratime do Gyoru. Nastesti nam autobus zpet do Gyoru jel a ani nebyl nejak strasne drahy. Mel ale zpozdeni a cesta nam pripadala nekonecna. Na zastavku dve ulice od nadrazi jsme se dostaly 3 minuty pred odjezdem vlaku. Silenym tempem jsme se hnaly na stanici, kupovat listky nemelo vyznam. Kdyz jsme dobehly na nastupiste, vlak stal na jeho druhem konci. S vypetim poslednich sil jsme k nemu doletely a naskcily. Vlak hned za nami zavrel a dal se do pohyby… Jak jsme v Gyoru vystupovaly, stejne tak jsme tam ted nastoupily…

Dalsi sranda nas cekala zanedlouho. Mely jsme malo madarskych a jeste min slovenskych korun a netusily jsme, jak se budeme s pruvodcim domlouvat. V Madarsku jsme dopadly dobre – pruvodci si nas nevsimal a tak jsme mely klid. Uff… Necekany problem ale nastal na Slovensku. Pruvodci tvrdil, ze za prekroceni hranice bez listku nas ceka kazdou pokuta 700,– Sk. Tolik jsme nemeli ani kdybychom se rozkrajely a navic jsme nachapaly, proc je to tak. Pruvodci ale vypadal, ze se da ukecat a ze nam ani zadny listek neproda. To jsme byly v Petrzalce. Rekl, ze pokud prijde revizor, mame rict, ze jsme nastoupily v Novem Meste, ze jsme ho nikdy nevidely a na Hlavnim si listky kupovat nemame.

Na Hlavnim nadrazi jsme cekaly 20 minut, listky jsme si ale – jak nam rekl – nekoupily. Nakonec nas cekala velmi neprijemna skutecnost. Umysly toho pruvodciho nakonec nebyly tak ciste, jak jsme si naivne myslely. Vytahal z nas vsecky slovenske a madarske penize, ktere jsme mely. Nejprve jsem to brala v pohode, ale kdyz se ukazalo, ze stvrzenka zadna nebude a ze jde vsecko do jeho kapsy a navic nam vyhrozoval, ze „to este klidne muze napsat na tech 820,–“ opravdu me to nastvalo. Nebo spis mrzelo. Ne kvuli tem penezum, ale kvuli tomu, ze jsme se v nem zklamaly a ze jsme mu za jeho nepoctivost jeste zaplatily (v prepoctu asi 500,– kc). Ale taky jsme pochopily, jak je to mozne, ze kdyz je nejaka enketa na tema „Dali jste nekdy nekomu uplatek“, tak tolik lidi odpovida kladne. Ted uz mezi ne taky patrime.

Jeste vice trpky pocit jsme z toho mely, kdyz jsme prejeli hranice a za listek u nas zaplatila kazda 54,– kc. Daly jsme pruvodcimu 110,– korun a ty 2 koruny jsme si nenechaly vratit. Velmi nam podekoval. Kvuli dvoum korunam…

Diky vsemu co nas potkalo ve vlaku po ceste zpatky nam cesta utekla necekane rychle a byly jsme strasne rady, kdyz jsme se zase dostaly domu.

Jeste se nam ve vlaku stala jedna skvela prihoda, ktera nam zprijemnila a zkratila tak divnou cestu:

Nez jsme jely do Madarska vykladala mi babicka takovou prihodu, ktera se povidala za prvni republiky:

Jeden pan z Oresan se rozhodne jet navstivit syna do Tokya. Jde tedy v Oresanech na nadrazi, a povida, ze chce listek do Tokya. A pokladni na to, ze ona listek do Tokya vydat nemuze a ze musi jet do Bratislavi a snad tam.

V Bratislave mu ale reknou, ze bohuzel, ze jen do Moskvy a tam si musi koupit listek dal. V Moskve mu prodaji jen listek do Vladivostoku. Pak se nejak dostane pres more a zaplatpanbuh nakonec do Tokya.

Pan tedy pobyl nejakou dobu u syna v Tokyu a pak se vyda na cestu zpet. Prijde v Tokyu na nadrazi rekne, ze by si prosil listek do Oresan. A pokladni se zepta: „Horne alebo Dolne?“

Tak tohle mi vypravela babicka a ja jsem to po ceste tam povykladala Jarce. A ted, co se stalo nam: Nekde v Petrzalce nakoukl k nam do kupe pan z Japonska. Provne se anglicky zeptal jestli mluvime cesky a pak se nas cesky zeptal, jestli uz bude Hlavna Stanica. Byli jsme teprve v Petrzalce, ale slibili jsme su, ze mu reknem az tam budem.

Sedl si tedy k nam do kupe a dal se s nami do reci. Byl to profesor sociologie z Tokya a momentalne dela na Slovensku vyzkum vztahu slovaku k mensinam. Zna i Ceskou republiku, dokonce ve Slavkove vlastni cast benzinove pumpy. Pak se nas ptal odkud jsme my a rekl, ze na Morave zna jeste Krenovice. Jarka na to, ze v Krenovicich bydli jeji spoluzacka. Hned u nadrazi. A pan z Tokya na to: „Ale v Krenovicich jsou dve nadrazi – horni a dolni.“

(((((((((((((((-: