Blog

Cesta do Madarska

7. 9. 2002

Cesta zacala zajimave: rozhodly jsme se, ze pojedeme vlakem v 4:15 a tak jsme vstavaly ve tri. Jsem tak zblbla ze zkousky z Algebry, kterou mam v útery za tyden, ze se mi zdal sen, ze mam vstavat az bude mit cas na budiku tvar matice:

1 2 2
2 1 0
0 1 2

Vypada to dost divne, ale ve snu a jeste nejakou chvili (asi pul hodiny) nez jsem se probrala, mi to prislo celkem logicke.

Na nadrazi jsme prisly radeji uz ve 3:45, takze jsme si znamenite uzili nadrazniho nocniho zivota, protoze uz pri nasem prichodu mel vlak zpozdeni 40 minut a do odjezdu to dotahl az na 90. Byla nam pekna kosa a nase nadeje, ze ve vlaku to bude lepsi byly plane. Vlak byl z Polska a mel nad sedadly velika zrcadla, ktera jednak vzbuzovala iluzi pruhledu do dalsich kupe a jednak pocit, ze tu strasne tahne. Toho druheho dojmu jsme se bohuzel nezbavily ani pote, co jsme vyzkousely posibovat vsemi moznymi cudliky a packami, kterymi kupe oplyvalo. Nakonec jsme rezignovaly a rozhodly se, ze pujdeme spat. Vytahaly jsme vsechno obleceni, ktere jsme s sebou vezly, Jarka si dala nohy do tazky, ja jsem si na ne oblikla svetr a zalehly jsme.

Nas klidny spanek vyrusili jen celnici a pruvodci. Kdyz jsme dojely na Madarske uzemi shodly jsme se na tom, ze bysme se mely zacit balit aspon pul hodiny pred cilovou zastavkou, abysme to vubec stihly. Gyor ale prisel drive nez jsme cekaly. Kdyz uz jsme cekaly v jedne zastavce deset minut, vyhledla Jarka z okna, aby zjistila, kde to tak dlouho trcime. Jen tezko by se dalo popsat, co nasledovalo pote, co jsme uvidely napis „Gyor“. Jen zazrakem se nam povedlo vyskocit z vlaku se vsemi nasimi vecmi. Vlak se ihned rozjel a my jsme se na nadrazni lavicce jeste hodnou chvili balily.

Protoze vlak z Gyoru mel jet az za dlouho, sly jsme na stopa. Prvni problem nastal zahy, kdyz jsme hledaly silnici, na ktere jsme chtely stopovat. Motaly jsme se porad na jednom miste, kde mela byt podle mapy odbocka. Nakonec jsme zjistli, ze silnice vede po moste, pod kterym jsme chodili. Holt obcas neskodi zvednout zrak o neco vys.

Stopem jsme se dostaly az do Kestely a to 3 minuty pred prijezdem vlaku. Stopovani probihalo vyborne, vetsinou jsme jen napsaly ceduli, zvedly ji a uz nam nekdo zastavil. Byly jsme velmi popularni – kamiony na nas troubili, lidi mavali a jedni mladici dokonce dvakrat objeli kruhovy objezd, aby se nas prohledli. Jedine zdrzeni byli presuny na vhodne stopovaci mista.

V Kestely jsme uz byly strasne utahane, dokonce jsme usinaly i v poslednim aute. Nasim jedinym pranim bylo najit hotel, kde by s nami aspon trochu pocitali a jit spat. Do Hevizu uz to bylo jen kousek a tak jsme dojely autobusem. Jeste jsme si daly takovou mensi poznavaci prochazku mestem, nez jsme si konecne spravne zorientovaly a mapu a vydaly se najisto.

Hotel byl celkem dobry, ale od ** hetelu bych prece jenom ocekavala, ze by tu mohli mit mydlo a odpadak. (Kos jsme nakonec po dvou dnech nasly v koupelne). Misto toho jsme ale mely kazda dva rucniky, lednicku a televizi. S nepreberne nabidky madarskych a nemeckych kanalu jsme nakonec vylovily Cartoon Network, ktere nas provazelo az do konce.

Vymyslely jsme, ze dnes do termalu nepujdeme, protoze bychom se asi utopily a ze se vyspime (cos se nam darilo znamenite) a pak pujdeme do kostela na sobotni s nedelni platnosti, abysme nemusely zitra. Jeste ze jsme sly opravdu dnes, protoze mse byla nastesti kratka. Vubec jsme se nechytaly, ani jsme nepoznaly otcenas. Jedine, cemu jsme rozumely bylo „Jezuš Krištuš“.

Po msi jsme se rozhodly, ze ochutname povestnou madarskou kuchyni. Zamirily jsme do hospudky, ktera rozhodne vypadala velmi madarsky. Kdyz jsme si ale chtely obednat ukazalo se, ze zdani klame, a ze je to restaurace italska. Jen tak mimochodem – madari maji na vlajce stejne barvy jako Italie – zelenou bilou a cervenou. Ale i italska polevka v madarskem podani byla vyborna.

Kdyz jsme se vratily zjistily jsme ze, v nasem pokoji je nejak moc pavouku. Je pravda, ze uz kdyz jsme se ubytovavaly, tak jsme se vsimly poradneho pavouka, ktery mel natazenou sit hned ve dverich, ale netusily jsme, ze to je jen upoutavka na ty dalsi uvnitr. Jarcina prvni reakce byla otazka, zda mi nema povykladat obsah filmu Pavouci teror. Nemela jsem zajem, ale Jarka se nasimi pavouky zaobirala v prubehu celeho vecera. Nakonec jsme pred spanim evakuovaly alespon tech nekolik, ktere mela Jarka nad posteli a tak se trochu uklidnila. Dalsi skveli napad byl, ze si dame susenky. Nadrobily jsme si poradne do posteli, aby nas to kousalo a nevsimly jsme se az po nas polezou pavouci.

Jeste jsem napsala SMSku domu: „Dojely jsme dobre. Spime v hotelu s pavoukama. Je tu taky spousta duchodcu. Jinak tu chcipl tu pes. Do termalu jdeme zitra.“ Od tatinka mi dosla odpoved: „Hlavne na toho chcipleho psa nesahejte“.